Často slýchávám, zvláště od starších lidí, že je to otrava, ten monotónní běh života, kdy se všechno stále opakuje dokola.
Ráno vstanu, umýt, nasnídat se, jít nakoupit, uvařit, umýt nádobí, po krátké siestě něco uklidit, vyprat nebo už vyžehlit, také zbude určitě nějaký čas na naše koníčky, večer televize, jít si lehnout. Ráno vstát …
Ano, je to pořád dokola, ale copak v době, když jsme chodili do práce to bylo jiné? Možná jen jsme měli trochu jiné „koníčky“, více zábavy, ale jinak se také všechno stereotypně opakovalo, ne?
Vezmu to podle sebe. Ráno jsme odcházeli do práce s manželem spolu. Když už jsme byli jen sami dva, tak to šlo. Horší to bývalo v době, když byly doma ještě děti. To byla frekvence hlavně v koupelně a na záchodě. Když už jsme si zbyli jen my dva, bylo to vlastně taky stejné. Jen jsme se snídaní i po ní trošku víc pospíchali, aby nám neujel spoj do práce, ještě jsem dřív dělávala svačiny, jen takové malé, protože jsme v práci chodili na oběd. Než jsme odešli z domova, tak jsem většinou ještě stačila provést manželovi nějakou lumpárnu.
V období, jak už je dnes, to začínal manžel nosit kravaty. Takže si ji brával samozřejmě až po snídani. To už jsem stačila ale zabodovat já. Kravatu, kterou míval položenou někde v ložnici, jsem stačila pověsit někam mimo dosah. Byt máme dost velký, takže jednou visela na okně v kuchyni, obýváku, pokojíčku, v kuchyni také na věšáčku, na chodbě na věšáku, na držátkách u nábytku, jéje, místa byla spousta. A manžel hledal, hledal, pak už jen říkal, mamko, prosím tě, vždyť už musíme jít. Divila jsem se, že mi nikdy, opravdu nikdy nenadával. Tak to byl také jeden rituál, který se opakoval hodně dlouho a vždy jsme se tomu dokázali oba zasmát.
Dnes máme vymyšlené zase trochu jiné lumpárničky. Jak už jsem psala, spíme v posteli s ježky. Každý tam máme „toho svého“. Manžel kluka, já holku. Minulý týden jsem šla k ránu na záchod a když jsem se vrátila, měla jsem přikrývku nahoře u polštáře, na kterém ležel zakrytý ježek – tedy ježčí kluk. Dnes ráno šel manžel dřív na záchod, tak jsem mu položila na polštář zase moji ježkovou. Jenže manžel si toho nevšiml, sedl si na postel a buch – hned se položil a rovnou na plyšáčka! Ještě, že nemá pravé bodlinky! Ale i tak, chudinka malá, ta jela! Mrsknul mi mi málem na hlavu, no asi nebyl v nejlepší náladě, tuším, že na něj něco leze, (já to tedy nejsem) a taková mužská nemoc na sedm – však to jistě všichni znáte.
No tak vida, kam jsem se z denních rituálů dostala, až na mužskou nemoc na sedm! Tu tedy nepřeji nikomu, i když v této roční době je jich určitě dost nemocných!
Tak to jsou oni, jen pro připomenutí. Nahoře je moje ježková a dole manželův ježeček. Dárky od vnoučat.