Včera jsem psala o tom, jak jsem se měla o víkendu. Co tomu ale předcházelo, to už tak pěkné nebylo.
Protože mne zase ale pořádně bolela moje páteř, bolest mi vystřeluje do nohy a bylo to až tak, že jsem nemohla ani pořádně chodit, vždycky mám strach z cestování. Maminku jsem nechtěla zklamat, když potřebovala moji pomoc, bolesti jsem tedy trochu utlumila, ale ta cesta! Tramvají, pak autobusem, slabá hodina čekání a pak další autobus. V pátek nebylo žádné teplo, stát nevydržím…
První etapa dopadla na výbornou. Tramvají jsem nemusela, do Mostu mne odvezl syn. Autobus přijel s desetiminutovým zpožděním (už mi byla pěkná zima, a to stání 25 minut mi taky dalo pořádně zabrat), ale místo k sezení bylo v pohodě. Jak málo někdy člověku stačí ke štěstí, jsem si říkala.
Po příjezdu do města poblíž maminčina bydliště už byla tma a teplo také dvakrát nebylo. Šla jsem se ohřát do obchodu, koupila něco na mlsání pro maminku a stále jsem měla ještě půl hodiny času. Kdysi mě vozil bratr autem, to ještě tenkrát nebyli každý jinde. Teď jezdí švagrová svým autem sama domů a bratr, který je na opačném konci od jejich vesnice také svým. Švagrová má jen dvoumístné auto, takovou malou dodávku, protože má vzadu místo pro psa, který jezdí s ní. V pátek jezdívá většinou synovec ze školy domů, tak jezdí spolu. To řídí on.
Já vyjdu z obchodu, přede mnou se otevřou dveře auta a švagrová na mne zavolala. No, to bylo radosti! Nemusela jsem už čekat na další autobus a jela jsem se švagrovou. Její syn jí prý zavolal, že nepřijede, tak byla sama.
„Zapiš si dnešní den do svého deníčku“, řekla mi švagrová po cestě domů. Představte si, že já jsem byla první, kterou vezla. A to už má řidičák pomalu dva roky. Ale ona nikdy řidičský průkaz nechtěla a začala si ho dělat až ve 45 letech. To se opravdu hůř dělá, zvlášť když se jí do toho vůbec nechtělo! Původně stále říkala, že nikoho nevozí, protože se bojí. Ale musím ji pochválit. Nejen proto, že mne svezla sama od sebe, ale za tu jízdu. Jela opravdu bezpečně a opatrně. K nim se jezdí přes les a v týdnu jí skočila do cesty srna, ještě že stačila zabrzdit a jezdí opatrně!
Tak jsem měla po cestě štěstí! Právě ta cesta mne vždy děsí a říkám si, už abych byla zase doma, to cestování už je tak za trest.
Zpátky jezdím vždy s dětmi, protože bych se jinak domů nedostala. Minule mne přivezl syn, teď se nabídla dcera, chtěla také vidět babičku. Takže zpět už je to lepší. Ale stejně, dobře mi bylo u maminky, práce mi nevadila, když jsem si vždy chvilku sedla, tak to všechno šlo, ale moje postýlka je moje postýlka! Už jsem přece jen starší seniorka, která má ráda „to své“.
Vím, že bude-li maminka zase potřebovat, pojedu, ale už teď mám „husinu“ z té cesty!
Jako poděkování aspoň malé foto mé švagrové.