Jak tak chodím denně do města za nákupem, tak potkávám samé známé tváře. Minulý týden jsem potkala také jednu známou a jak jinak, skončily jsme u jídla. Rozplývala se nad tím, jak byla na návštěvě u sousedky, která jí nabídla štrúdl, ale ten prý se jen rozplýval jak byl nadýchaný. Zeptala se, jaký to je, protože to neznala a dověděla se, že kynutý.
A to mi připomnělo, že vlastně my jsme doma dřív ani jiný neznali a já už jsem ho hodně dlouho nepekla. Co to takhle zkusit?
A co štrúdl, dám tam místo jablek hrušky, které jsem si v létě při jejich přebytku zazimovala do mrazáku už nastrouhané.
Zadělala jsem tedy těsto a upekla čtyři takové nohavičky. Mám raději ty kratší, proto je dělám na šířku plechu, lépe se mi to tam dává. No, na to, že jsme na to jen my dva, návštěva nepřijde, je toho dost. To mi proběhlo hlavou. Ale za chvílí mne to přešlo. Já si vzala k odpolední kávě jeden malý kousek, tedy lépe řečeno, manžel dělá kávu a tak mi k ní ukrojil i ten jeden kousek štrúdlu, moje obvyklá dávka. Proto jsem se po příchodu potom do kuchyně začala řehtat na celé kolo.
Na podnose z té jedné nohavice zbyly dva kousky. Takže ji téměř celou „zbaštil“ můj drahoušek k té kávě! Hlavní je, že mu chutnalo a tak si po večeři přidal k těm dvěma zbylým ještě dva další!
Říkám si, že je zajímavé, jak manžel rád doma pečené, vlastně ale i koupené zákusky, ale sladká jídla jako jsou knedlíky, vdolky, lívance tak to nejí. Je sice diabetik, ale peču se sladidlem, cukr žádný nebo opravdu jen minimum, tak snad to nevadí.
Pekla jsem v sobotu. Dnes je pondělí a štrúdl je fuč.