Myslím si, že tmu jako takovou nemá moc lidí rádo. Vzpomenu-li si jen na některá přirovnání, napadají mne samá negativa. Např. :
TMA, že by se dala krájet.
TMA černá jako noc.
TMA jako v hrobě.
A teď tedy ještě TMA jako v pytli.
Také se říká, že pod svícnem bývá největší TMA, nebo že je lepší si zapálit svíčku, než si stěžovat na TMU.
Ale jaká je opravdu v pytli tma? Já jsem nikdy v pytli osobně přítomna nebyla, i když obrazně řečeno kolikrát.
Kladu si tedy otázku, PROČ se bojíme tmy? A hned si na ni také odpovídám.
Asi proto, že míváme někdy tmu v srdíčku, když nám zemře někdo blízký a drahý, když nás někdo zklame nebo máme výčitky svědomí.
Podle mne je daleko nejhorší ta TMA, kterou vidí ti, co nevidí. Ano, myslím tím lidi, kteří přišli o zrak nebo se tak už narodili.
Pro nás, co vidíme, i když třeba špatně, to je nepředstavitelné. Určitě je to horší pro ty, kteří viděli a najednou nevidí. V televizi jsem jednou sledovala jeden dokument, kde byli slepí manželé a přitom byli šťastní. Narodili se tak a ani si to jinak nedovedli představit.
Moje maminka oslepla před 6 lety do rána na jedno oko. Na to druhé vidí hodně málo, tedy spíš nevidí. Psychicky se s tím nevyrovná nikdy. Je nešťastná a vidí jen obrysy v mlze. Jak bych to nazvala? Možná jako BÍLOU TMU.