Je o mně známo, že jsem už starší seniorka, že bydlím už padesát let v jednom městě a v jenom bytě. Za tu dobu jsem také poznala řadu přátel a známých. V práci jsem byla v podstatně na jednom pracovišti 34 roků, i když v různých funkcích, byl to velký závod a také jsem tam poznala spoustu lidí.
Občas ještě potkávám některé z těchto známých, které jsem poznala třeba před těmi zhruba i padesáti lety. Nevidím se třeba s někým dost dlouho, něco vím z dřívější doby a teď se dozvídám hotové romány.
Protože jsem v poslední době potkala dost takových známých a jejich životní příběhy jsou opravdu zajímavé, někdy jak na houpačce, tak jsem si řekla, že něco o tom napíši.
Dnes tedy příběh první – ANIČKA.
Poznaly jsme se v době, kdy nám bylo necelých třicet let. Je přibližně stará jako já, měla dvě děti a manžela, kterého velmi milovala. Vím, že spolu nebyli dlouho, on si našel jinou a ona stále nosila jeho fotku v peněžence. Byl to opravdu krásný muž, nemohla na něj zapomenout. Měla i krásné a myslím, že i hodné děti.
Byla nějaký čas sama a pak si našla na inzerát muže. Ona bývala taková upřímná a vyprávěla nám kolikrát i takové detaily ze svého intimního života, které já bych neřekla snad ani kamarádce. No, nic proti tomu.
Zkrátka poznala tohoto muže na inzerát a začala s ním chodit. Na pohled to byl takový ošklivý skrček, ukazovala nám fotku, tedy nic proti podobě, pokud byla jinak spokojená a to ona byla. Vyprávěla nám docela barvitě jednou i to, jaký je super milovník, že něco tak úžasného nikdy předtím nezažila.
No a to byl asi kámen úrazu. Vzali se, byli manželé, nevím už přesně jak dlouho, ale pár let to bylo. Najednou náhodou přišla na to, že pro jejího manžela není jen ta jediná. Měl prý známosti s různými ženami, se kterými se samozřejmě nemodlil, no zkrátka stále miloval inzeráty a odpovídal na ně, aby se seznámil a vše, co k tomu patřilo. S Aničkou byl sice ženatý, ale jinak byl něco jako GIGOLO.
Když to zjistila, pochopitelně se rozvedla. Byla ráda, že ještě nechytla nějakou tu nemoc. Pak jsme se pár let neviděly. Potom mi řekla, že je znovu vdaná. Měla jednu takovou nejlepší kamarádku, která byla vdaná a pak dostala tu ošklivou zákeřnou nemoc. Anička jí chodila stále navštěvovat a ona, když věděla, že zemře, tak k ním měla prosbu. Požádala ji, aby si vzala jejího manžela, až zůstane sám, aby o něj bylo dobře postaráno.
Přání umírajícího se prý má splnit, asi se i opravdu zamilovali a vzali se. Je s ním dosud, ale nedávno mi přišla nějaká smutná, říkaly to její oči.
Říkám jí „copak, Aničko, jsi nějaká smutná, stalo se něco?“ „Ani nemluv, stalo se toho tolik, že nevím, čím začít“.
Tak povídala. V listopadu jí zemřel syn. Bylo mu 51 roků a šel na operaci žlučníku. Přitom mu zjistili velký nádor, podstoupil prý celkem asi pět operací, ale nepomohlo to. Zemřel. Vím, že to je snad to nejhorší, když zemře dítě, bylo mi jí líto. Byl to krásný a hodný syn, ale i kdyby nebyl, bylo to její dítě.
Pak se stalo to, že i ona musela na operaci střev a zjistili jí také nádor. Naštěstí prý nebyl zhoubný, ale ještě se docela nevzpamatovala z jednoho a teď tohle.
„A kam jdeš?“, ptám se. „No a to je další problém“, rozpovídala se. Má manžela v místní nemocnici pro dlouhodobě nemocné, protože čeká na operaci kyčle. Ale má takové bolesti, protože mu tam něco odumírá, že nemůže být doma a oni s ním prý tam musí cvičit.“ Chybí prý mu do operace dva měsíce a ředitel nemocnice prý jí ho chce dát domů, že nemají dost místa.
Ani se jí nedivím, že se bojí, že by to nemuselo dobře dopadnout a tak z toho byla také zničená.
Tak si říkám, že člověk snad vydrží opravdu víc než kůň. Už jsem ji neviděla teď zase asi měsíc, LDN-ka je naproti našemu domu, kdyby tam manžel byl, asi bych ji ještě někdy potkala, ale to je zase to slovo – kdyby. Prostě nevím a doufám, že už to teď dopadne dobře. Držím jí palce!