Zrcadlo, zrcadlo pověz mi : KDO JE V ZEMI ZDEJŠÍ TEN NEJKRÁSNĚJŠÍ?
Možná tak nějak si spousta lidí pochlebuje před zrcadlem, ale všichni dobře víme, že to, co vidíme v zrcadle není až tak důležité.
Kdyby tak existovalo zrcadlo do duše. To bychom se podívali a hned bychom věděli, jestli ten hezký člověk, který před námi stojí má také tak krásnou duši.
Je třeba napřed člověka poznat, abychom pochopili a porozuměli aspoň trošku jeho dušičce.
V této souvislosti jsem si vzpomněla na článek, který jsem četla nedávno. V Praze je instalován takový program, kde jste hodinu ve tmě a nevidíte vůbec nic. Musíte se orientovat pouze podle slov průvodce, kterého také vůbec nevidíte a představujete si ho pouze podle hlasu.
Tedy nechci tím říci, že toho člověka lépe poznáte, také by to chtělo více. Ale určitě ten první dojem na nás všechny, to si přiznejme, udělá člověk vizuálně. Někdo vypadá dobře, dokonce nejen hezky, ale i sympaticky (což je taky rozdíl), ale promluví – a je po dojmu.
Vězme tedy, že duše člověka je neviditelná a proto k ní nemůžeme vytvořit zrcadlo v pravém smyslu slova. Jen virtuálně můžeme takové zrcadlo nastavit lidem, abychom je více poznali.
První dojem – tedy ten vizuální – opravdu není všechno. Nepózujme tedy často nebo dlouho před zrcadlem jenom proto, abychom se ptali jako ta Sněhová královna.
Zrcadlo nám má sloužit hlavně k tomu, abychom se mohli upravit tak, abychom „nestrašili“ nebo nepolekali okolí, ne?
A co takové zrcadlo? To by se nám určitě líbilo, ale jen kvůli té chvilce? Raději ne. Obrázek jsem si jako vždy vypůjčila z internetu.