Už včera jsem ve svém článku psala o tom, že kočičkám, které žijí v nádherné symbióze v domku mého brášky se všemi obyvateli tohoto domu, věnuji celý samostatný článek.
Já osobně si myslím, že to stojí zato. Už jsem se o nich zmiňovala dřív, že si za jednu černou kočku Lucku, která loni zemřela, pořídili další. Původně to měla být také jen jedna, maximálně dvě, ale zamluvili si kotě na více místech a pak vzali všechny. Nepřišly k nim všechny najednou, ale hezky postupně. Tak mají mezi sebou odestup cca 3 týdny a jsou jak barevně, tak i povahově každá úplně jiná, každá je svá, je unikát a dohromady všechny tři jsou jedním slovem úžasné.
Téhle nejstarší začali říkat Majda. Teď už je vykastrovaná, je krásně zrzavá a vždy byla dost plachá a nenechávala se ode mne moc hladit.
Teď, když jsem byla u maminky, tak přišla se švagrovou nahoru. Ony ty kočky chodí za bráškou a švagrovou všude jako pejsci. Tak tedy přišla, dveře byly k mamince otevřené, vešla tedy dovnitř. Krásná se vztyčeným ocasem. Zavolala jsem na ni a nabídla jí kousek domácí sekané, kterou jsme zrovna večeřely s maminkou. Vzala si rovnou z ruky, opatrně, aby mi neublížila a koukala dál. Tak jsem se s ní rozdělila, ale ona se začala lísat, předla, tak jsem šla do ledničky a ukrojila jí kousek tvrdého sýra. Také jí chutnal. Nechala se pochovat a chvíli chodila za mnou. Říkala jsem švagrové, že právě přišli o kočičku, že chodí teď za mnou. Ale když švagrová odešla, u nás už se jí nic nenabízelo, tak jsem jí řekla, ať jde za mnou dolů za švagrovou a ona poslechla. Ona byla spokojená, já jsem se s ní potěšila. Je taková z těch tří nejklidnější.
Toto je v pořadí druhá, krásná černá kočička, která mamince moc připomíná Lucku. Je rychlá tak, že je opravdu těžké ji chytit, když si usmyslí, že proběhne tam, kam ji nechcete pustit. Je to také velký mazel, kdykoliv se nechá pochovat, pohladit. I když je prostřední, zůstala nejmenší. Byla jsem zrovna dole u brášky, když Zuzi šla k nemocné Orlaně, jak jsem o ní psala (švýcarský salašnický pes), která ležela na zemi. Orlana na ni ale štěkla, zvedla hlavu a ona vycouvala a obešla ji obloukem v uctivé vzdálenosti. To mne rozesmálo. Jinak Zuzi miluje švagrovou, chodí za ní večer do koupelny, tam se uctivě posadí a počká, až se vysprchuje, někdy počká na chodbě a pak si sedne za dveře jejich ložnice a čeká. Spává u ní v posteli v nohách. Jako jediná.
Mourinky mi bylo líto, protože když ji přinesli domů, tak ji majitelé asi vzali brzy od mámy a ona pořád mňoukala. Byla taková malinká a uplakaná, pořád se chtěla chovat, asi jí chybělo mámino teplo. Přiznávám, že jsem ji teď málem nepoznala. Tedy podle kožíšku ano, ale jinak ne. Je to takový divoch, že jsem si ji nemohla nechat v neděli ráno ani chvilku u mne v pokoji, kam mi vklouzla, když jsem šla na WC a nezavřela jsem dveře. V momentě byla na poličce, kde prolítla mezi miniaturkami, které tam jsou naaranžované, zase skočila jinam, měla jsem co dělat, abych ji dostala ven.
Jeden den večer jsem šla dolů k bráškovi a Mourinka vyběhla ven. Mají na dvorek skleněné dveře a ona za nimi viděla lítat můru. Jak vyběhla, to bylo divadlo! Já byla málem počůraná smíchy, jak skákala po stěně jako horolezec, jen aby jí chytla, a jak byla rychlá a mrštná! Z jedné strany na druhou a už můru měla ve svých packách! Lepší představení mi fakt nemohla nabídnout. Jinak se také ráda ode mne nechala pochovat, pohladit, koukala mi do očí a věřte, že každá z těch tří koček má ty oči jiné! Tahle Mourinka má ještě navíc takovou hladkou a jemnou srst, to se to hladí!
Potěšila jsem se tedy s kočičkami, kde jsou přes den venku, ale ví, kde mají domov, kde dostanou nažrat, no prostě kde jsou vítány a kde je mají rádi! Dobře vychované kočičky!