Jak to teď funguje v některých nemocnicích

Už jsem tady mockrát psala o mé mamince. Tu mám už cca dva roky v domově pro seniory v Hrušovanech u Brna. kam jsme ji se sestrou umístily v době, když už to u sestry nešlo. Maminka byla zmatená čím dál víc, tak jsem se přimluvila v Hrušovanech u Brna u  pana starosty, kde rodiče žili dlouhá léta a tatínek tam byl známý a oblíbený. Je tam malý domov pro seniory, kde maminka chtěla žít a tak jsem napsala  panu starostovi, kterého jsem znala z vyprávění maminky.  Nezklamal mne a vůbec celou naši rodinu. Zařídil, aby maminku do Domova přijali , tak se maminka vrátila do míst, kde léta žila i s námi.

Já jsem jako nejstarší z dětí odešla z domova jako první a odstěhovala jsem se až do Litvínova, protože v šedesátých letech nebylo nikde na Jižní Moravě  možnost sehnat byt a my čekali rodinu. Tak jsem byla z mého rodného kraje cca 350 km daleko. Bratr se později odstěhoval na Plzeňsko, kde koupil dům a v Brně už zůstala jen moje sestra. Bratr si pak maminku přestěhoval k sobě do baráčku a když už maminka neměla moc sil, tak jsme se střídaly se sestrou a jezdily jsme za ní jí pomáhat s úklidem a nákupy, střídaly jsme se po cca 6 nedělích.  Když se zkracovaly časy, kdy maminka potřebovala víc pomoci, tak si sestra vzala maminku k sobě. Byla už vdova a místa měla dost. Musím jen dodat, že bratr podnikal i se švagrovou a jsou podstatně mladší, tak byli celé dny v práci a maminka byla nucena žít v tom malém bytečku sama.

Pak už to nešlo ani u sestry, maminka měla čím dál víc zdravotních problémů, tak proto jsme se rozhodly, my děti, ale pochopitelně s jejím souhlasem, ji dát do toho pečovatelského domova pro seniorv v  Hrušovanech u Brna.  Byla tam celkem spokojená.

Loni v květnu měla již 101 roků a zdravíčko tedy nic moc, ale maminka byla „držák“ a překonala téměř všechno. Zapomněla  jsem napsat, že asi před 19 lety oslepla na jedno oko a to druhé už nebylo moc funkční a na operaci už to nešlo. Když jí bylo 99 ket, to bydlela u sestry, tak upadla a zlomila si nohu v krčku. Už jsme se s ním pomalu loučili, ale maminka zvládla i operaci. Pak začala znovu chodit, ale měla třikrát za sebou záněty močových cest , tak ležela a pak už to dál nerozchodila.

V poslední době už to bylo čím dál horší s tím jejím zdravíčkem, nechutnalo jí jíst, tak se pomalu loučila, ale stále tu byla. Posledních cca 4 – 5 měsíců to bylo kruté, maminka stále spala a už ani s námi moc ani po telefonu nefungovala, před asi 14 dny sestře sestřičky v domově sestře  řekly, že maminka „odchází“. My . děti jsme z toho byly smutné, přece jen to byla naše zlatá maminka, ať by jí bylo kolik chce let, bylo nám to líto.

Včera mi volala sestra, která jediná jí byla na blízku a jezdila k ní pravidelně každý týden na návštěvy a my, děti, jsme jí volaly denně. , že má maminka  horečku a vysoké CRP, jestli souhlasíme s tím, aby ji přeložili do nemocnice. Samozřejmě jsme souhlasili všichni tři, ale problém nastal v době, kdy ji nechtěla žádná nemocnice v Brně v tom jejím věku přijmout kvůli věku. Byli jsme z toho smutní, ale sestřičky v Domově dělaly všechno proto, aby se to povedlo a nakonec to dopadlo dobře. Vzali si ji v nemocnicí až  v Ivančicích, což je zřejmě osudové, protože tam ležela v jejích  62 letech na operaci žlučníku. Byla to tenkrát náročná operace s velkým zánětem a maminka tam byla dost dlouho, než ji vyléčili. To jí tenkrát v té době zemřel manžel, tedy náš tatínek a ji pustili na propustku z nemocnice na pohřeb. Smutné vzpomínky.

Proto jsme byli tentokrát moc smutní z toho, že již člověk ve vyšším věku nemá nárok na léčení. Děkujeme nemocnici v Ivančicích za vstřícnost a doufáme, že se jim povede maminku aspoň ještě na  pár dnů jí život prodloužit, aby neodešla s bolestmi.

Omlouvám se za tak dlouhou moji zpověď, muselo to ze mne ven a držíme palce mamince, tedy celá její rodina. Sourozenci jsou už na nebíčku a my ostatní, jí všichni držíme palečky, aby zůstala tím pověstným „držákem“ až do konce.

Zdraví vás všechny vaše Ježurka se sestrou a bratrem