Moje dost důležité pády – část 1.

Minulý týden jsem slíbila, že napíši o tom, jaká jsem „padavka“, padala jsem i jako mladá a to, co jsem si vzpomněla důležitějšího, tak to napíši.

To, co se dělo za svobodna, z toho nevím  nic. Možná, že to jsem ještě tak často nepadala, ale na rovinu – k pádu jsem neměla nikdy daleko.

Jako jeden z prvních si vzpomínám, že byl pád, který končil sádrou na levé noze na šest týdnů. To jsem si takhle řekla, že budu chodit cvičit tady di Sokola, to už jsem bydlela v Litvínově a synovi byly asi dva roky. Šly jsme večer do tělocvičny, byly jsme cca čtyři mladé maminky a děti nám hlídaly sousedky, které zůstaly doma. Já jsem v tělocvičně ihned šla na kruhy, ty jsem ve škole milovala. Tak jsem se rozhoupala jen tak jednoduše a když jsem seskočila, netrefila jsem se na žíněnku, došlápla jsem na její okraj – no a už jsem se nepostavila. Před očima mi natékal kotník, to bylo neuvěřitelný. Domů mne vedly dvě sousedky pěšky, šmajdala jsem, ale jakž tak jsem šla. Ráno jsem však nemohla stoupnout vůbec na nohu, manžel byl v té době na týdenním školení, tak jsem se nějak doplazila k sousedce, která mi zavolala sanitku. A výsledek už znáte. Sousedka mi taky tenkrát pomohla se synem. Mobily nebyly, abych to zavolala manželovi a tak jsem pak už chodila se sádrou, nezapomenutelné.

Spoustu pádů si pamatuji, když jsem chodila do práce. Při východu z tramvaje byly schody, ze kterých jsem párkrát spadla. Jednou například jsem letěla ze schodů, byly tam takové sympatické schody s kovovými hranami a to jsem sletěla, kabelka letěla a já za ní. Kolemjdoucí mi pomáhali vstát a ostatní sbírali kabelku a tak. Narazila jsem si „šimpán“ u pravé nohy, okamžitě jsem tam měla bouli jako pěst, ale přežila jsem to bez marodního. Ale bolest stála za to.

Na těch schodem to bylo víckrát, třeba když jsem šla do schodů, tak jsem se netrefila na schod a letěla jsem pro změnu zase dopředu. Ty moje nohy už pamatují fakt hodně, ale také to nebylo tak hrozné, byly i horší pády.

Před mou kanceláří ve fabrice stávala hruška, která byla hodně stará a měla kořeny, které trčely ze země. Taky mne sbírali lidi před kanceláří,. Jeden čas se nosila paruka, tak když jsem se nestačila pořádně učesat, tak jsem si ji občas vzala a ta mi jednou zůstala vise na té hrušce, když jsem se pod ni „nevešla“

Také jsme chodili dost „mezi lidi“. Jednou jsme byli v Praze v tehdejším Domě kultury, byl to nějaký dobrý koncert, tak chodila hodně lidí – no a já nevěděla nic lepšího, než sebou plácnou přímo před vchodem. Manžel se snažil mne zachytit, ale prostě jsem se nedala a stáhla jsem ho málem sebou. Pamatuji se, že se tenkrát za mne styděl, že padám na rovné cestě. Časem si musel zvyknout.

Taky jsem padala i jinde, kde by to nikdo nečekal. To když byl syn na vojně, jeli jsme samozřejmě na jeho přísahu. Bylo to někde na Plzeňsku, jeli jsme vlakem a bylo to v listopadu. Měla jsem tenkrát flaušový kabát a šli jsme kus pěšky už i se synem na procházku, šli jsme na okraji silnice, já šla jako předposlední. Tedy  manžel, dcera, já a syn. Najednou buch a zničehonic jsem byla na zemi Měla jsem štěstí, že syn slyšel to BUCH a vrátil se pro mne.  Měla jsem skrz tak silný kabát do krve odřený loket, jinak na štěstí nic.

To jsme taky jednou byli na výstavišti Flora v Olomouci na zájezdě. Bylo tam krásně, sluníčko svítilo a já si všimla, že mám na punčocháčích puštěné očko. Byly tam i stánky, tak nebyl problém si koupit nové punčocháče. Nedaleko byly také záchodky, kam jsem se šla ihned převléci. Jen jsem pak vyšla ven, tak tam byl jeden schod, který jsem nějak nezaregistrovala, šup a byla jsem zase na zemi. Co jsem si prvně kontrolovala, byly punčocháče. Samozřejmě byly v háji a z kolena tekla krev. Nevím jak je to možné, kousek za námi šly zdravotní sestra, které (jestli cítily u mne nebezpečí, či co) a hned mne ošetřily. Jan v kabince na WC se paní toaletářka divila, že si v momentě jdu zase převlékat punčocháče. No jo, to jsem celá já.

Tak nevím, ještě čtete dál? Já to asi na chvíli přerušm, protože sama nemám ráda dlouhé články, tak pokračování bude příště.

Zatím zdravím. Vaše Ježurka

13 komentářů k “Moje dost důležité pády – část 1.

  1. To je téma! Užila jsi si pozornosti okolojdoucích jen co je pravda. Nikdo se asi pádu nevyhneme a protože to nejen bolí, ale budí pozornost, člověk si to pamatuje.
    Také jsem jednou doprovázela skupinu učňů do divadla v Brně, šik paruku na hlavě. U místních jatek byla část chodníku šikmá, krvavá, uklouzla jsem a už jsem letěla já i paruka na zem. Odnesl to kotník a domů mě vezla sanitka. Učně dohlídala moje sestra, která šla s námi. To bylo divadlo mimo divadlo!
    Dávej na sebe pozor, také se mi v posledních dvou letech pády nevyhýbají ☻

  2. Libuško, i já jsem padavka. Myslím si, že se to nevyhnulo žádné z nás. Občas jsem si někde ustlala tak, že bylo těžké se zvednout. Pokud mně nic nebolelo, dostávala jsem při těchto eskapádách záchvaty smíchu. Jednou jsem sjela po zadku schody z Národní třídy do suterénu Máje, kde byly potraviny. Bylo nasněžíno, já měla vysoké červené kozačky a protože byla zima, měla jsem pod sukní ještě vínově červené bermudy. Kdysi se prodávaly, měly na koncích kraječku. Skončila jsem dole na rohožce ve sněhovém marastu s vyhrnutou sukní v těch rudých bombarďácích a jen zaregistrovala manžela, který kolem mně proběhl a zmizel za rohem. Nějací pánové mi pomáhali na nohy a já se řehtala jako blázen. Ten můj mi pak řekl, že se za mně styděl. Modřinu jsme měla jako talíř, ale dodnes se při vzpomínce usmívám.
    Opatruj se a už žádné pády. 🍀💓

  3. Libuško, jak píše Alenka, pády se nevyhýbají žádné z nás. Jako malá jsem každou chvilku zakopla a moje maminka říkala, že kdyby mě nedržela za ruku, tak budu na zemi. Roky přešly, já dospěla, ale zakopávala jsem dál. Jeden nepříjemný pád mě potkal, když jsem ještě chodila do práce. Bylo to ráno, když jsem jela trolejbusem a místo na náměstí jsem vystoupila u kulturního domu a šla na náměstí pěšky. To abych pro sebe něco udělala. Jednou jsem svižně vystoupila a pak šla docela rychle. Zakopla jsem o vyčnívající dlaždice a jak jsem letěla, tak jsem věděla, že to neustojím. Padla jsem na čtyři. Paní, která šla proti mně, se vrátila jestli můžu vstát. Mohla a pak jsem jen kontrolovala škody. na chodníku byl písek a já jela dlaněmi po zemi. Ten písek a kamínky jsem měla zadřené pod kůží. Měla jsem naražené a sedřené koleno. Došla jsem na náměstí a dojela i autobusem do práce. Z práce mě poslali, abych si došla na chirurgii. Naštěstí to kromě odřenin nebylo nic vážnějšího. Pak už jsem jezdila až na náměstí. Dnes je chodník nově vydlážděný, ale když jdu tím místem, tak si vždycky na ten let vzduchem vzpomenu.

  4. Bohužel takový je život. Občas padáme všichni a pokud nedojde ke zranění, je to dobré. V opačném případě už to taková legrace není. Přeji Ti ať se Ti pády vyhýbají.

  5. To je tedy přehlídka. Vzpomínám, jestli jsem měla někdy z pádu úraz, ale myslím, že ne. Pamatuji si ale jeden můj pád na nějaké šermířské akci, to jsem sebou švihla na zem v kostýmu. Zakopla jsem o kabel na zemi, byla už totiž docela tma, tak jsem ho asi neviděla… no najednou jsem byla na zemi. Rychle jsem se zvedla, dělala jakože nic a doufala, že to nikdo neviděl. No a doma se mi pod nohama motají kočky, už jsem párkrát o nějakou zakopla… jednoho krásného dne se o jednu z nich určitě přerazím 😀

  6. Pokud mohu pádům se vyhýbám, ale také mě neminuly. Kromě malíčku jsem sice zlomeného nic neměla -obraženin však bylo také dost. Z toho pak, sražená kostrč, vadné koleno-je vyměněné. Doufám, že se pádům vyhnu , což přeji i tobě.♥

  7. Pádů mám za sebou taky několik, a to mi ještě ani nebylo 30. 😀 Třeba když jsem na střední šla dolů ze schodů, pod nimi stál kluk, co se mi líbil. Nějak mi podjela noha a sjela jsem ty schody po zadku. Klučina mi sice přispěchal na pomoc, ale žádný happy end se nekonal. Pomohl mi sice posbírat věci, ale vzápětí hned utekl na hodinu. Pak jsem jednou jela vlakem a během cesty jsem měla mezi dveřmi vyzvednout knížku. Ten den mi to hodně slušelo, stevard dokonce počkal, až si to vyřídím, než strojvedoucímu ohlásil odjezd. Jak jsem tak lezla zpátky po schodech, podařilo se mi zakopnout a rozplácnout se v chodbičce. No, a jednou jsem uklouzla na ledě, z čehož se pak vyklubal výron ramene.

  8. Páni, ty jsi teda přebornice v pádech 🙂 Já spadla včera. Šla jsem za holkama do práce, koupila jim cukroví a pak jsem zapackla o cosi a už jsem ležela rozplesklá na zemi. Krabička se zákusky taky… 🙂

  9. Milá Ježurko i já patřím do vašeho padacího klubu. Jako dítko i velká slečna jsem pravidelně padala do 15 let. Maminka vždy říkala, ať se lépe koukám a zvedám nohy. Téměř furt jsem měla rozbitá kolena. Nějak mi ten chodík připadal blíž, když na něm ležím. Jako vdaná paní jsem padala hlavně v zimě. Stačila zamrzlá louže a já byla na zemi. Ten nádor co mám v bederce je prý od těch pádů. Akorát jeden pád v práci, kdy jsem spadla mezi kamna a kovový regál, byl přínosný. Nemusela jsem na operaci kolen, protože, co mi chtěli složitě vysekávat, jsem si pádem rozdrtila. A to bylo v roce 1972. Takže vidíš, mám asi taky vstupenku do pádového klubu. Naštěstí jsem si nic nezlomila. Padat v dnešní době je spíše díky točehlavu nebo nízkým tlakem.

  10. Ježurko, abys věděla, nejsi v tom sama. Také jsem několikrát spadla a to i tak, že to fakt „stálo“ za to. Většinou je to okamžik, i při běžných činnostech. Dávej na sebe pozor. ☺

  11. Já si pamatuji Tvůj pád (jistěže popsaný a fotkou doprovozený na blog.cz) kolem Vánoc, před cca 5 lety ???
    Prostě hnusně namrzlo, Ty jsi vyrazila někam … podklouzla jsi a skončila jsi v nemocnici. A fotka na blogu byla jak máš jednu ruku v sádře, druhou v ortéze, odcházíš z nemocnice – a jak jinak: usmíváš se.

  12. Ježurko, tys nebezpečná sama sobě 🙂 Ale naštěstí ty pády měly dobrý konec a venkoncem tě vlastně i zocelily. Hlavně když nebylo nic horší než zlomenina, ale dnes buď opravdu opatrná, protože ty zlomeniny můžou být zákeřnější!
    Ať je dobře a pěkný den, týden, měsíc i rok – bez pádů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *