Vzpomínka na lepší časy

Včera jsem psala o tom, že mi odešla jedna kolegyně, se kterou jsem pracovala celou dobu, co jsem se přestěhovala do Litvínova.

Do práce jsem nastoupila, když bylo synovi rok a to do Chemických závodů. Místa tenkrát také nebyla běžně, ale musela jsem chviličku čekat, než mi něco mohli nabídnout. Měla jsem štěstí, netrvalo to dlouho. Napřed jsem pracovala jako sekretářka na jednom odboru. Tam chodívala s poštou jedna mladá paní Alena. Ta viděla, že mne tam práce moc nebaví, tak mi nabídla že u nich hledají pracovní sílu, tak mi slíbila, že se zeptá. Přijali mne. Bylo to oddělení, kde nás bylo v kanceláři celkem pět včetně vedoucího.

Nejdříve jsme měli kanceláře v takových starých ošklivých prostorách, později jsme přesídlili do nově postavené administrativní budovy.

Tam jsme pak byli ve třech kancelářích každá sama, v poslední byl vedoucí.

To je naše původní sestava. Zleva já, kolegyně (nejstarší) Věrka a pak Alena. Tenkrát jsme ještě nosily i v kanceláři pracovní pláště, netrvalo to ale dlouho.

Každá jsme měly svůj resort, paní Alena měla hlavně roznášku tajné pošty. Já měla na starosti vyřizování dokladů lidem, kteří mi chodili k okénku a ta nejstarší kolegyně měla na starosti tajnou poštu a ta třetí byla nejdříve vedle ve vstupní hale a později nastoupila k nám místo té nejstarší kolegyně Věrky.

Vedoucí jsem měla za těch 34 let celkem tři. Ten první hodně bumbal, bylo to o něm známo i na vedení, ten druhý přišel po jeho odchodu do důchodu a ten třetí po revoluci.

Je to cca čtyři roky, co zemřela ta nejstarší z nás. Ta byla o šestnáct lest starší než já a byla to moc hodná kolegyně. Je to jako včera, co jsme jí byly na pohřbu.

Já chci ovšem hlavně něco napsat o kolegyni Aleně, která byla o dva roky mladší. Ne vždy také všechno bylo zalité sluncem, ale jen chci konstatovat, že jsme si tak nějak žili všichni spolu zcela jinak, než to vidím dnes. Navzájem jsme si vyměňovaly, my ženy, nejen recepty, ale i občas některá něco uvařila a přinesla všem. Občas jsme se sešly i mimo práci včetně manželů a bývala legrace.

Tady jsme už my tři s tou nejmladší kolegyní. Já měla na sobě zástěru, protože jsme si připravovaly pohoštění, tzv. ochutnávku.

 

Tady jsme na schůzi, asi ROH, to bylo vždy po pracovní době, proto už jsme nachystány domů.

Co se týče legrace, tak mám v paměti nezapomenutelné legrační příhody, kde excelovala hlavně ta kolegyně Alena.

Například jednou, to bylo v roce 1971, jsme něco probíraly s kolegyní Věrkou a já stále mezi dveřmi našich kanceláří, až najednou bác a seděla jsem na zemi. Stála jsem opřená jednou nohou vzadu o futro, ta mi podjela a už to bylo. Vstát jsem nemohla. Přiběhla Alena z kanceláře přede mnou a chtěla mne zvednout, ale nic. Chechtaly jsme se všechny a vtom k nám do kanceláře přišel jeden příslušník, který si určitě myslel, že jsme něco pily. Ale neříkal nic a Alena mi pak pomohla vstát, ale noha bolela jak čert. Říkala: „Ukaž, to určitě jen potřebuje natáhnout.“ Já myslela, že ji praštím, nešlo to. Nevěřila, ale pak mne sama odvedla o patro výš k naší praktické lékařce, ta zavolala sanitku a odvezli mne na RTG a později domů. Když jsem jim od doktorky volala, že jedu domů sanitkou, šla se schválně podívat, protože nevěřila. No, měla jsem pak dlouho nohu v sádře.

Byla to spousta legrace, co jsme si užily, ale to by bylo na dlouhé povídání.

A nakonec přidám ještě jednu fotku z pozdější doby, fotka už je barevná. To jsme byli v našem kulturáku, asi na MDŽ. Je tam s námi náš druhý vedoucí.

A to je pro dnešek vše.  Zase jsem si všechno promítala v hlavě. Ještě štěstí, že mám nějaké fotky, když nemáme tu naši galerii.

Loučí se s vámi vaše Ježurka