Na toto téma bych mohla psát román. Dříve, tedy ještě za mlada, jsem chodila nakupovat pochopitelně bez seznamu, pokud to nebyl nákup déle jak na týden. To se ale u nás nikdy nekonalo, protože jsme neměli auto, tak jsme mohli nakupovat jen tolik, kolik jsme unesli. No a já toho nikdy neunesla moc. To ale bylo dřív.
Teď už jedině se seznamem, protože si už nic nepamatujeme. A to chodíme (až na výjimky v poslední nehezké době) s manželem spolu. Ale když si nemohu vzpomenout, co jsem ještě říkala, nevíme to ani jeden. Takže tak.
Proto píši seznam a sice tím způsobem, že mám v kuchyni u rádia opřený papírek s tužkou a s tím, co zjistím během předchozího dne, že mi došlo, nebo chybí a před odchodem z domova dopisuji potřebné podle toho, co budu vařit a co tedy na to není doma.
To ale neznamená, že něco nezapomeneme, i když máme seznam. Já už teď vidím hůř, než manžel a do obchodu chodíme oba bez brýlí. Vždy to už teď dám zkontrolovat manželovi, abych se ujistila, že máme vše a opravdu to lépe funguje.
Pokud někdy jdeme „jen pro chleba“, případně ještě tak pro jednu až dvě věci, tak si nic nepíši. No a co myslíte? Naposledy jsem šla pro tři věci a přinesla jsem z nich dvě, zato něco, co jsem vůbec neměla v úmyslu kupovat. Já nevím, jak jsem to dřív dělala, ale je to tak. Léta jsou tady a myslím, že může být nebo bude, ještě hůř.
Vždy si předem naplánuji, co budu příští tak dva dny vařit, abych věděla co nakoupit. Nemám tak velký mrazák, abych tam mohla umístit hafo věcí. Nějaké maso a zeleninu vždy v zásobě mám, ale není toho moc, proto ten seznam jen na to nejdůležitější.
Vedle nás pár metrů máme vietnamský obchod, kam chodíme jen pro něco, co třeba nečekaně dojde, nebo v sobotu pro rohlíky a noviny. To chodívá většinou manžel a tak bez seznamu. Je-li třeba ještě něco dokoupit, tak to manželovi jen tak řeknu, ale taky už se párkrát stalo, že buďto přinesl něco jiného, nebo úplně za těch pár minut zapomněl. No, nedivím se, manžel je ještě o pár let starší.
Už si někdy říkám, že budeme jak ten dědeček s babičkou, když poslala babička dědečka pro dvě věci jako chleba a mléko a on přinesl dvě věci, ale kartáček a pastu na zuby.
Doufám, že to tak kruté nebude. Někdy si ale říkám, že ten Němec už docela dost z té skříně u nás vylejzá, ne jen vykukuje.
Všem vám přeji hezké jarní dny a aby ty dny byly už brzy bez roušek. Těžko se nám v tom dýchá. Vám taky? Vaše Ježurka.