V minulém článku jsem psala, že mám jet o víkendu na výlet, no asi jsem věděla, proč píši možná, jako bych tušila.
Ve čtvrtek večer mi sestra řekla, že má maminka zvýšenou teplotu a kašle. Tak jsme čekali, jak to dopadne, jestli vůbec pojedeme, abychom si todtud něco neodvezli sebou. Měli jsme naplánovaný výlet do Brna. Syn a vnuk tam mají bowlingový turnaj, tak jsem se chtěla přidat. Ne na turnaj, ale za maminkou, která tam je u sestry.
V pátek v jednu hodinu po poledni volala sestra znovu, aby mi řekla, že maminku odvezla rychlá do nemocnice. To byla ťavka! Byla jsem z toho úplně hotová, jak já ji chtěla moc vidět, ale bohužel to nevyšlo. Říkala jsem si, že to je jedna z posledních možností, protože mamince se zdravotní stav neutěšeně zhoršoval Ono to není nic příjemného ležet stále v posteli nepřetržitě deset měsíců. Ze začátku, po krátkém zotavení se z operace krčku, se pokoušela chodit s chodítkem. Myslely jsme si se sestrou, že se ze všeho dostane a bude ještě chodit, ale kdepak. Z toho všeho dostala zánět tlustého střeva, pak zánět močových cest, a pak ještě jednou zánět tlustého střeva. To ji dočista zlikvidovalo co se týče pohybu. Pak už se ani nepostavila. K těm problémům, co má s vyprazdňováním, téměř úplnou slepotou, přidala se ještě poměrně silná nedoslýchavost a v poslední době ještě nemohla na ruce. Pravou měla dočista na nic, strašně ji bolela, nemohla sama ani jíst, sestra ji musela krmit. Samozřejmě měla denně velké bolesti, proto jí už doktorka předepsala morfinové náplasti, aby aspoň mohla spát. Taky téměř denně zvracela, ale vzdorovala statečně. Až do té doby, než dostala tu teplotu, pak ošklivý kašel, chrčela, dá už to nešlo. Sama řekla sestře, aby jí někoho zavolala, že to nevydrží.
Sestra má moc hodnou praktickou lékařku, se kterou se ani nezná, protože sestra je stále ještě fit, tak k ní ani nechodí. Paní doktorka byla moc ochotná, několikrát se byla na maminku i podívat a naposledy, když tam byla sestra, aby jí napsala zase léky, tak jí řekla, že napsala pro maminku žádost o sanitku, kdyby ji náhodou přes víkend potřebovala. Že by předtucha?
V pátek v poledne už musela sestra volat záchranku. V jednu hodinu ji odvezli a je tedy opět v nemocnici. Má prý nějaký infekt na plicích, je to patrně z toho všeho ležení, už to byla taky doba. Když ještě mohla, tak i na posteli trochu cvičila, teď už to nešlo. Když pak sestra volala do nemocnice, co tedy je s maminkou, jestli se ještě vrátí domů, tak jí pan dioktor řekl, že to neví. Je to smutné. Teď jsou v Brně zakázány v nemocnici i návštěvy, takže je tam maminka sama a ani nemá sebou mobil, protože ho sama ani vruce neudrží, tak uvidíme, co bude dál. Dozvíme se příští týden.
No, takže z výletu nebylo nic. Jeli naši sami, a já byla doma jako slzavé údolí a nemohla jsem se z toho dostat. Vůbec mne nic moc nebaví, vůbec nemám na to, být nějak kreativní a tak jen automaticky dělám jen to, co musím. Ze všeho nejvíc si telefonujeme se setrou.
Dnes tam tedy jel syn se snachou a vnukem, ale zastavili se u mé sestry, dostali tam i výborný oběd a ještě jim upekla sestra něco sladkého. Pokecali si tam všichni spolu, pobyli tam prý dvě hodiny a aspoň chvíli jim bylo líp.
Já jsem myšlšnkami stále u maminky, denně stokrát na ni myslím a mám slzičky na krajíčku. Vím, že má věk a je třeba se vším počítat, ale s tím, že ztratím maminku to snad ani nejde. Všichni jsme jí vždy moc přáli, aby tu byla aspoň do stovky a tu by měla mít za dva měsíce. Dožije? Budeme ji držet pěsti, aby aspoň neměla bolesti a mohla se vrátit zpátky k sestře.
Tak se všem omlouvám, že nebudu tak moc aktivní jako vždy, snad to pochopíte. Taky doufám, že budu moci ještě aspoň jednou podat pozitivní zprávu o mamince.
Všem přejikrásný slunný den jako je u nás. Vaše smutná Ježurka