Říká se, že se na stáří vracíme do dětství častěji než dřív. Na druhou stranu se také povídá, že staří lidé už jsou jako malé děti. No, něco na tom asi bude, i když asi ne tak doslova.
Já osobně na své dštství moc ráda vzpomínám a některá hlavně tatínkova moudra mám zapsaná hluboko v paměti a často se mi vybaví, jak by tatínek reagoval na danou situaci.
Snad nejčastěji vzpomínám na dovolenou, kdy jsme asi dvakrát za sebou jeli na prázdniny na Vysočinu, kde měl takový dřevěný domeček tchán mé tety, maminčiny sestry. Tam jsme právě jezdili s tetou, strýcem a jejich synem, tedy mým bratrancem. My jsme byli čtyři, tedy maminka, tatínek, já a sestra, bratr ještě nebyl na světě. V tom domku, kde byla jen jedna místnost, ve které se vařilo, spalo a bydlelo, tak v tomto nás bylo vlastně osm i s dědečkem bratránka.
Byl to takový kouzelný domeček, ohraničený plotem, kolem pozemku protékal čistý potůček, kde bratranec chytal do rukou pstruhy, byla tam okolo zahrádka a za domkem měl dědeček i louku. Nám dětem se tam moc líbilo, ale teta s maminkou to měly horší. V té jediné místnosti byla dřevěná podlaha,kterou musela teta a smaminkou drhnout kartáčem, dědeček nebyl moc zvyklý uklízet, tak si pamatuji, že tam třeba ihned po vydrhnutí podlahy přišel v zablácených gumákách. Auvej!
Jinak pro nás, děti, bylo dobrodružství i to, že jsme spávali „v šupleti“, taková dřevěná věc, kde byla sláma a my tři tam spali. Toto „lůžko“ bylo pod postelí, večer se vytáhlo a bylo to. Ani nevím, kde spával dědeček, ale asi někde venku, v místnosti určitě nespal.
Také si pamatuji, že když tam byla bouřka, nebo jen pršelo, že za chvíli zase vysvitlo sluníčko a my jsme běhali venku v trávě bosky. To byla paráda.
My děti u potůčku
Maminka s tetou v domečku a pes dědečka
Teta s námi dětmi
Chodily jsme si k jedné paní (dodnes si pamatuji, že se jmenovala paní Slámová) pro vajíčka a měli tam i kůzlátka, která se nám moc líbila. Sestra byla u nich spokojená.
Pejsky jsem mohla vždy a nikdy jsem se jich nebála, ani cizích.
Tady jsme téměř všichni na výletě. Tatínek fotil.
No a tady jseště přidám, jak jsme si mohli všichni v klidu sednout na louce za domem, bez strachu z klíšťat.
No, ještě bych mohla s fotkami hodně vzpomínat, ale dále si moc ráda v dětství vzpomínám vždy na Vánoce. Nebyli jsme nijak majetní, ale dětství bylo krásné, i když bylo skromné, ale byla tam láska rodičů, což bylo podstatné. Tak ještě přidám pár fotek z vánoční pohody.
To jsem byla hodně malá, asi ještě sestra nebyla.
A tedy už jsem se sestrou, já jsem byla větší, tady klečím, abychom se srovnaly.
Tato fotka je pro mne krásná. Ta zbožnost, to bylo u nás normální a myslím, že mne to mnohé naučilo. Takhle jsme se se sestrou modlily u stromečku.
Očička mi svítila u stromečku.
Jistě by bylo moje vzpomínání hodně dlouhé, ale ty nejhezčí vzpomínky jsem dala aspoň takhle. Vždy jsem se snažila i pro své děti, aby na Vánoce rády vzpomínaly a myslím, že se mi to celkem povedlo.
Pro mne mají proto možná každoroční Vánoce takovou důležitost, ale v posledních letech už není tolik siíly, abych to všechno vzládala jako dřív.
Se vzpomínkami i s vámi všemi se loučí Ježurka