Já to nemám lehké s tou dietou mého manžela. Už nevím, co vařit, tak někdy vařím zvlášť pro mne a zvlášť dietu pro manžela.
Manžel měl včera zbytek omáčky a já si řekla, že už jsem dlouho neměla sladké knedlíky, tak jsem se do nich dala. Na mrazáku mám nějaké ovoce, tak to nebyl problém. Naplnila jsem je vypeckovanými třešněmi od syna.
Vyšlo mi číslo 13, je to dobře nebo špatně? Moje maminka se třináctky bojí, já jí žádný velký význam nepřikládám.
Tradičně moje porce, s tvarohem, pocukrované a omaštěné máslem. Byla o mňamka. Jo, dělám klasické kynuté.
Tak jsem si řekla, že si dnes udělámě nějaký lepší oběd, ale v rámci manželovo diety, ale osud tomu chtěl jinak. My jsme s manželem právě dnes spolu 38 let. To už je dost dlouhá doba a už to taky nemíníme měnit.
Ráno v pět hodin mne vzbudil manžel tím, jak vylítl z postele, šel se napít do kuchyně a pak lovil mezi léky teploměr. Nemohl ho ani otevřít, jakou měl třesavku, vibroval slušně. Podala jsem mu paralen, on se zabalil do deky. Po chvíli zase někam běžel – prý zvracet. No, ráno jsem musela nakupovat sama, bylo to mne horší, protože jednak nesmím nosit nic těžkého a za druhé jsem ty tašky ani nemohla unést, sílu jsem neměla nikdy.
Manžel chvíli ležel, pak si aspoň sedl, ale stále si stěžoval, že mu není dobře a kupodivu chtěl do nemocnice. Už si cca čtrnáct dní si stěžuje na bolesti páteře a žlučníku nebo slinivky Včera šel k naší praktické lékařce, čekal v čekárně čtyři hodiny, dostal nějaké prášky na to, aby měl chuť k jídlu, protože shodil pět kilo. Snacha mi poradila, abych to nenechala jen tak, abych aspoň té lékařce zavolala a udělala jsem dobře. Řekla, abychom hned přišli, že manžela hned vezme. Ta se znovu ptala, co ho bolí a usoudila, že je to od páteře. Dala mu injekci a po aplikování musel půl hodiny čekat v čekárně a pak šel znovu k lékařce, aby zjistili, že mu injekce vůbec nezabrala. Doktorka mu ihned objednala sanitku a nechala ho odvéz do nemocnice. Před chvílí mi volal, že už leží na pokoji, má infuzi a nesmí nic jíst ani pít. Jako posledně. No a já jsem opět sama doma. Ale aspoň mám naději, že se mu zase uleví.
Jen mne trápí, že se zkracují ta mezidobí, letos byl v nemocnici v březnu, pak v srpnu a ode dneška zase. Operovat nelze, tak bude muset vydržet. Nejí ani nepije co nesmí, tak nevím.
Já jsem byla vždy společenský člověk a nebyla jsem nikdy ráda sama, zato si to teď užívám. Tak moc ale fakt nemusím. Teď mu celá naše rozvětvená rodina drží pěsti, aby už měl konečně to štěstí.
Všechn vás zdraví osamocená Ježurka