Sousedka

S jednou mou sousedkou se známe už 57 let. Už jsme zde ve vchodě jediné od začátku. Tenkrát v šedesátých letech sehnat jakýkoliv byt bylo zcela nemožné. Tak můj první manžel vzal práci tady v Litvínově a ihned během měsíce dostal klíče od třípokojového bytu. Ocitla jsem se tak daleko od Brna, kde jsem se narodila a kousek odtud žila. Nepřipadalo mi to nijak nemožné. Tak jsem tady v tom bytě už 57 let. Ano, synovi byly 2 měsíce.
Byli jsme tady v celém baráku o 6 vchodech většinou samí mladí s malými dětmi. Postupně se sousedé měnili, když jim odrostly děti, tak se stěhovali do menšího, nebo si koupili byt či domek. My s Maruškou jsme tady jako původní obyvatelé nových bytů zůstaly. Až začátkem ledna, když jsem se byla vlastně s dětmi rozloučit s maminkou, která se stěhovala od bratra k sestře do Brna, jsem viděla, jak syn sousedky Marušky si bere svou maminku domů, prý to už nešlo. Jezdil k ní až dvakrát denně, opravdu se staral, ale sama v bytě už prý nic nezvládla. Čím dál víc si nic nepamatovala, špatně chodila a vlastně už vůbec nevycházela z bytu. Já jsem ji často navštěvovala, vždy jsme si chvíli pokecaly, ale bylo to čím dál horší, zarazila se uprostřed věty a nevěděla jak dál.
Tak si ji vzal syn k sobě. Byla prý tam ale jen 14 dní, pak říkal, že už maminka potřebuje péči dvacetčtyři hodin denně, tak teď leží v LDN, kterou máme naproti, než jí seženou nějaký důchoďák.
Tak jsme se domluvily s další sousedkou, která bydlí přímo vedle v bytě, že ji půjdeme navštívit. Měla jsem obavy, jak bude vypadat, už jsem ji delší dobu neviděla, tak jsme šly se sousedkou obě se strachem. Každá jsme jí koupily nějakou maličkost na mlsání a včera jsme šly za ní.
Maruška je sama na pokoji, ležela tam a koukala asi jen do stropu, ani televizi neměla puštěnou, prostě ležela jen tak. Ale byla jsem mile překvapena. Paní Maruška vypadá moc dobře, sice nám toho moc neřekla, ale vždy jsem ji dokázala rozesmát. Tak jsem jí taky vyprávěla veselé historky, že už taky si toho moc nepamatuji a ona se tak srdečně smála, jak to jen ona umí.
Pobyly jsme tam krátce, popřály jí zdravíčko a šly jsme spokojeně domů. Teď momentálně je prý nejhorší to, že nemůže moc chodit, bolí ji kyčle, ale říkala nám, že s ní sestry chodí. Tak snad to bude ještě lepší. Myslím si, že je Maruška tak v pohodě v důsledku toho, že si moc nepamatuje. Myslím, že je to lepší, než kdyby naříkala, že je tam a sama, nestěžovala si ani na jídlo, prý tam dobře vaří.
Přejeme paní Marušce k jejím brzkým 86. narozeninám hodně zdravíčka a ať takhle spokojená je tu ještě dlouho Určitě bude moci zase aspoň trošku chodit. Manžel jí zemřel už před cca 5 – 7 lety, hodně o něm povídala. Byl to její první a jediný…
A ještě něco. Její syn prý pouští ten její byt. Je to smůla, kdybychom to věděli o tak dva měsíce dřív, nenechala bych si v bytě udělat sprchový kout a nastěhovali bychom se do toho jejího bytu. Je menší a hlavně je v 1. patře a ne ve třetím jako my. Ty schody už nás dost zmáhají. No, nedá se nic dělat, asi to je osud. Teď s tím nic nenaděláme. Když mám konečně ten sprchový kout, na který musím doplácet, tak musím vydržet.
Vzpomínala Ježurka

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *