Někdy v létě mi přišel dopis z nemocnice z Kladna, že mám absolvovat kontrolní kolonoskopii za půl roku po té předchozí. To vycházelo na srpen. Jenže tam nepsali, jestli musím toto vyšetření absolvovat u nich v nemocnici, nebo kdekoliv. Logicky jsem usoudila, že předchozí vyšetření bylo v Kladně, tak asi mám přijet opět tam. Ale spojení nebo kontakt jsem neměla.
Proto jsem se obrátila na tu známou, která mne tam prvně doporučila, jestli by mi zase pomohla. Ano. Pomohla. Nakonec prý to stačí v září, v létě byly dovolené, a tak mne nakonec objednali na 9. 10. Chtěla jsem také, aby mne prohlédl pan doktor, který mne třikrát operoval, naposledy v tom únoru a kolonoskopie předcházela té poslední operaci.
Jela jsem tedy do Kladna v úterý. Bylo tam opravdu dost lidí, i když my tam s dcerou a manželem přijeli poměrně brzy, tak to ještě nebylo tak zlé. Čekali jsme tam dvě hodiny a nakonec jsem šla ležet na jiné oddělení, než předtím. Tam bylo beznadějně obsazeno.
Už při nástupu jsem stačila zaregistrovat, že tam byly sestřičky zcela odlišné, než na tom oddělení předtím. No, nebylo to na dlouho, tak to snad přežiji, já vím, musím. Hned ten den jsem začala s vyprazdňováním a už nastaly problémy s tím, že jsem neměla sebou výpustný sáček. Ale já ho nemám ani doma, ale už to byl problém.
Nakonec jsem to jakž takž zvládla a hned druhý den jsem šla po deváté hodině ráno na kolonoskopii. Tedy odvezla mne tam sestra. Dostavil se i lékař, který mne operoval, chtěl vidět na vlastní oči, jak to se mnou vypadá. Pořád mu totiž bylo líto, že mi nešla vrátit stomie, jestli by to už šlo, ano nebo ne?
Pak si dlouho se mnou povídal, je opravdu vstřícný a moc hodný, ale když mi vysvětlil, že by to teoreticky šlo, ale je to stále křehké a kdyby se v tom spoji zase to tlusté střevo rozpadlo, že by to byla pro mne katastrofa. Prý opravdu dobře vypadám, ale důležitý je věk a já už věk na těžkou operaci nemám. Lepší je žít aspoň tak jak žiji, než tady pobýt jen do doby než to krachne a pak nic. Probrala jsem to s celou rodinou a pan doktor se mne několikrát ptal, nakonec jsme si potvrdili, že to necháme tak, nedá se nic dělat.
Myslela jsem, že mne pustí ještě ve středu odpoledne domů, ale to ne. Prý až ve čtvrtek, co kdybych ještě začala krvácet? No, byla jsem na takovém vyšetření už mockrát, ale vždy jsem mohla hned domů. Musím holt vydržet.
Na kolonoskopické vyšetření musím být pořádně vyprázdněná, tudíž hladová, tak jsem jedla naposledy v pondělí večer. Ve středu už mi začalo opravdu kručet v žaludku, ale nic mi nedali. Nabízeli mi k večeři misku čistého bujonu, ale to bych nedala ani náhodou. Tak jsem se postila a čekala, že už ve čtvrtek k snídani něco dostanu. Sestřička mi přinesla bílou kávu a půl litru mléka v krabičce. Rohlík ne. Ale ukazovala jsem, jak se mi hlady kroutí už i prsty, sestřičky byly hodné, tak mi přinesly jeden rohlík s tím, aby to nikdo neviděl. No, dala jsem si jen půlku, abych to nepřehnala. Ale propouštěcí papíry byly opravdu brzy, už v osm hodin ráno, ale domů prý mohu kdy chci.
Měl pro mne přijet syn a ten měl ten den na devátou ještě jednání, ne na dlouho, tak jsem počkala. Doma jsem se musela zase pomalu začlenit do stravovacího procesu a myslím, že dobře.
Dle pana doktora tam k nim nemusím, jen budou-li problémy, jinak jsem v pořádku. Tak jsem se včera těsně před polednem vrátila domů a jak ráda.
Na protivné sestry jsem okamžitě zapomněla, těšila jsem se do své postýlky, no prostě domů a to jsem tam byla vlastně jen chvíli, ale stačilo. Operovat mi nemohou ani moji parastomickou kýlu. Musím být opatrná, to vím.
Zdraví vás vaše Ježurka opět z domova