Už jsem si přečetla pár krásných příběhů na toto téma od blogerek, které reagovaly na výzvu od SIMI, tak také přispěji svoji troškou do mlýna.
Já osobně jsem žádné zvířátko nechovala, ale doma jsme měli pár živočíšků. Začalo to rybičkami. Hezké bylo na ně koukat, ale čistit akvárium bylo dost pracné a taky rybičky dlouho nevydržely. Ale pár roků jsme je měli, než nám dočista odešly.
Moje dcera chtěla jako dítě stále nějaké zvířátko, ale vždy jsme jí to nějak vymluvili, protože jsem měla obavy, kdo by se o to staral, když byly děti třeba o prázdninách u babičky na Moravě a nebo jsme jeli na čtrnáct dní na dovolenou. Až jednou…
Bratr tenkrát přijel na návštěvu z naší rodné Moravy, jezdil docela často a moc si s dětmi rozuměl. No, vlastně byl jen o pár let starší než oni. Tak jednoho dne přijel a zavolal dceru, že ji přivezl dárek. Vytáhl velkou sklenici od okurek a postavil ji na zem v obýváku, přikrytou. Pak ji odkryl a ve sklenici byl křeček. Roztomilý, hned ho vyndal a pustil na zemi. To se ovšem moc nepovedlo, protože jsme brzy křečka honili a hledali všude. No, našel se, zařídili jsme mu brzy po rybičkách akvárium a dcera byla moc šťastná. Pravidelně mu měnila piliny, které jí trpělivě nosil můj nynější manžel (tenkrát ještě nebyl) a křeček byl opravdu čilý. Dokázal si odstrčit připevněný poklop na akváriu, aby utekl a my ho museli hledat po celém bytě. Nebojte se, měl nahoře navrtané díry, aby měl dost vzduchu, ale byl to šikula.
Jeden den jsem takhle byla na kávě u sousedky, když přišla dcera a usedavě plakala. Ještě teď mne mrazí, když si na to vzpomenu, jak jsem se lekla, co se stalo. Umřel křeček. To bylo pláče, chudinka malá, nebyl ještě tak starý, nebyly mu ani dva roky. Dcera mu šla udělat za barákem hrobeček a nosila mu tam dlouho kytičky.
Za nedlouho si pořídila nového křečka a pak ještě jednoho. Když umřel i ten třetí, už žádného nechtěla.
Jo a taky jsme jednou takhle šli s manželem z restaurace a za námi šlo kotě. Posílali jsme ho za paničkou, ale šlo stále za námi. Tak jsme si ho vzali domů. Byla to kočička, říkali jsme jí Mourinka. Byla v pohodě, stopy po sobě nezanechávala, ale moc ráda trůnila na stole. Ale byla chytrá a když slyšela v zámku klíče, jak jsem šla domů z práce, tak jsem už u dveří slyšela jak skočila dolů a schovala se pod stůl. Věděla, že to nesmí, ale stejně tam vždy skákala.
Jednou takhle v létě jsem trochu víc uklízela, kočka se vždy někam přesunula a k večeru jsem si pak uvědomila, že Mourinku nikde nevidím. Děti ji hledaly, nenašly. Uvědomili jsme si, že bylo i otevřené okno, tak se vydaly i se sousedovic dcerou ji hledat dole za domem. Ze strany v obýváku to bylo dolů dost vysoko, bydlíme ve zvýšeném třetím patře, tak jsme už nedoufali, že i když ji najdou, že bude v pořádku. Dalo jim to sice dost práce, ale kočičku našli, měla rozbitý jen čumáček a dcera ji pak celou noc hlídala, udělala jí z hadříku dudlík, který namáčela do mléka a tak ji krmila. Hurá, dopadlo to dobře.
Mourinku jsme měli dlouho, byla v pořádku, ale nevěděli jsme kam s ní, když jsme celá rodina letěli do Bulharska na dovolenou. No, co vzali jsme ji k našim na Moravu, tam jí nic scházet nebude. Zvykla si tam brzy a navíc se s ní mohly pomazlit děti, když byly u babičky na prázdninách. Chodila k rodičkům se najíst, pomazlit, jinak byla venku nebo na půdě. Až jednou se nevrátila. Pak naši zjistili, že ji někdo zlý otrávil. Škoda, bylo nám ji všem líto.
Tak to byl dojemný příběh s našimi zvířátky. Dceru ale láska ke zvířátkům nikdy nepustila a hned, jak to bylo možné, tak si pořídila doma pejska – malou jorkšírku, ale o tom jsem už často psala…
Všem přeji krásný zbytek neděle. Vaše Ježurka