Včerejší a dnešní den mne přiměl ke vzpomínání. Vím, že mi Otavínka říkala, že jde 27. t.r. do nemocnice na operaci, tak na ni od včerejška myslím a držím pěstičky.
Dnes jsem si vzpomněla, spíše zavzpomínala na Olomouc jako takovou a proto také na Otavínku. Už jsem o tom několikrát psala, že syn a vnuk hrají bowling a proto míváäjí vždy týden o prázdninách v Olomouci bowlingový open turnaj, který fakt trvá celý týden s mezinárodní účastí.
Dvakrát nás tam brali sebou, my jsme jeli za čtyři dny domů, ale po tu dobu, co jsme tam byli, tak s námi jezdili po okolí a každé ráno pro nás přijeli k našemu hotelu a jeli jsme společně na snídani do nedalekého Globusu. Musím pochválit, tam mají opravdu dobrou kuchyni a velký výběr, takže jsme tam většinou jeli pak ještě i na oběd. Často všichni na tyto doslova hody vzpomínáme. A přitom to nebylo vůbec drahé.
Dnes po ránu, ještě jsme se váleli v posteli, zvonil mobil. Lekla jsem se, co se stalo, tak brzy nikdo obvykle nevolá. Byla to snacha a celá rozesmátá mi říká : Vstávat, lenoši, jedeme do Globusu (v Chomutově) na snídani, hned si tam nakoupíme. Chcete jet s námi? A taky si hned odpověděla: Jasný, oblečte se, za chvíli jsme u vás a jedeme!
To bylo fajn! Venku svížilo sluníčko a my se vydali do nedalekého Chomutova. Dali jsme si výbornou snídani až tak, že jsme ještě v poledne doma neměli hlad. Pak jsme si nakoupili, co bylo třeba a ještě něco navíc a jeli jsme domů. Uvařit jsem stačila včas, ale opravdu nám stačila jen polévka a byli jsme syti. Tak mám uvařeno na zítra, nevadí.
No, včera se mi stala ne tak příjemná příhoda, když jsme šli s manželem nakupovat. Už delší dobu mám problém, že mne neposlouchají nohy a prý je to od páteře, říkal mi ortopéd při obstřiku kolen. Je pravda, že jsem na neurologii nebyla asi tak rok a půl. Taky se mi pořád točí hlava a tak chodím jak kdybych měla v kalhotech. Včera jsem to pociťovala dost silně a i když jsem si dávala pozor, bác ho a najednou jsem ležela na náměstí na zemi. Čtyři mne zvedali, protože to hned nejde, ale zase na druhou stranu jsem měla štěstí, že jsem si nic nezlomila. Trochu jsem si odřela koleno a udělala modřinu na ruce, ale mohla jsem vstát a jít pokračovat v nakupování.
No a to mi zase evokovalo vzpomínky na mé pády, že by stálo zato se zamyslet a aspoň ty nejdůležitější popsat. Kdybych měla popisovat všechny, vydalo by to na knížku, fakt. Ještě trošku při chůzi cítím ten pád, ale jde to. No, co nadělám, já vím, že to už moc lepší nebude, ale doma sedět kvůli tomu přece nebudu!
Tak jsem měla vzpomínky včera i dnes, ale dnes byly podstatně lepší. Tak vidíte. A já mám celý život strach, když jdu ze schodů, že se jednou skutálím a kdoví, co se mi stane. Budu opatrná a doufam, že se toto nenaplní.
Krásný víkend vám všem přeje Ježurka