Přesně tak to bylo, když jsme se vydali ráno v osm hodin s dcerou na kontrolu do Kladna. Pan doktor mne chtěl zase po měsíci vidět, tak jsme jeli. Opravdu to bylo počasí jako na houpačce. Kousek cesty sluníčko – to bylo u nás, když jsme vyjeli, ale hled o kousek dál byla mlha, že by se dala krájet. Takto se to střídalo celou cestu, někde se třeba v takovém malém údolíčku válela mlha jako mlíko a my jeli se sluníčkem, které nám svítilo hodně do očí.
Na cestě do Kladna je už dost slouho v okolí Smečna opravovaná silnice, tak se tam většinou tvoří fronty. Abychom tam nemuseli dlouho čekat už posledně jsme se synem objížděli přes Louny – Lotouš. Tentokrát jsme to s dcerou riskli, frekvence na silnicích nebyla velká, spíš klídek. Vyšlo to.
V nemocnici v Kladně bylo lidí ještě víc než jindy, ale na řadu jsem přišla brzy a v deset hodin jsme se už vydali na cestu zpět. Pan doktor byl se s mým zdravotním stavem spokojená, dokonce mne – babku – pochválil, že prý jsem se vyparádila a že mi to sluší. Hlavní ale bylo, že byl spokojený i s tím, jak se mi břicho hojí a povolil mně, že nemusím mít břišní pás v noci. Hurá, aspoň něco. Nosit ho zatím ale musím, aby prý se mi neudělala kýla.
Tak jsme se vydali hned zpět. Teď teprve byla na opravované silnici fronta, že nebylo vidět konce. No, je to silnice na Prahu a tak je tam silný provoz a my jeli asi dost brzy.
Na cestě zpět už mlha nebyla, sluníčko svítilo, hned nám bylo veseleji a tak jsme se zastavili ještě v Mostě v supermarketu nakoupit a ještě nám to dcera pomohla odnést až domů.
Takže výlet OK, spokojenost, za měsíc tam zase musím, ale aby se děti nehádaly, tak mne tam asi poveze zase syn. Pan doktor už se zajímal i o to, kdy jsme plánovali vnoření stomie, takže je fajn, že se s tím počítá. Ale to je ještě čas tak do února.
Sláva, nazdar výletu – byli jsme doma před polednem. Tak to pomalu, ale jistě utíká, měsíc zase uteče jako voda a já věřím, že zase brzy budu úplně v pořádku.
Zdraví všechny i se sluníčkem vaše Ježurka