Bylo pondělí 19. 6., já byla vyprázdněna (aspoň jsem si to myslela), sestřičky mi zabandážovaly nohy a jelo se na operační sál. Ještě před tím mi byl nabídnut lékařem epidural, že se lépe snáší bolest, tak jsem to přijala.
Po veškeré přípravě se jelo na sál. Tam jsem prý byla dvě hodiny a pak mne za chvíli odvezli na JIPku.
Neměla to být pro mne konečná. Záhy jsem se dozvěděla, že se bude operace další den, tedy v úterý 20. 6. opakovat. Nevyšlo to, jak mělo a tentokrát jsem se probudila již se stomií a velkými bolestmi. Zástupce primáře, který mne operoval, se mi moc omlouval, že to nevyšlo, ale zánět jsem měla už tak dlouho a byl tak velký, že střevo nešlo sešít a muselo se to opravovat. Hned mi ale slíbil, že budu-li mít zájem, tak mi tu stomii vrátí po čase zpět. Ale to se ještě uvidí, jak se to bude hojit.
UDÁLOST DNE
Na JIP jsem ležela až do 30. 6., ještě tam za mnou přišla návštěva z domova.. Manžel, syn, snacha a vnuk Luky. Na JIP směli jít jen po dvou a zbylí dva vždy museli čekat venku a nesmělo to trvat dlouho. Rodina ale byla ráda, že mne vidí živou.
A nastala dlouhá doba léčení. Právě na můj svátek mne připojili na VAC SYSTÉM, nebo-li pumpu, která prý léčí pětkrát rychleji než normální převazy. Měla jsem ji na pět dní s tím, že mi ji pak odpojí a podívají se, jak se bude pokračovat dál.
Byla jsem doslova přivázaná na tuto pumpu, a když jsem potřebovala na malou, musela jsem zvonit na sestřičky, aby mne odpojily a vzápětí pak zase připojily. Bylo to nepříjemné i pro sestřičky, ty se naběhaly! Ostatně poslední noc se pumpa porouchala a museli v nemocnici objednat novou součástku, aby mohla pumpa fungovat dál. Znovu mne připojili až za tři dny.
K svátku jsem dostala tolik přáníček, že jsem celý den zvedala telefon a často i slzička ukápla. Přišlo mi víc jak dvacet přáníček, dokonce jedno i veršované.
„Srdíčko mi tiše buší když mám tobě k svátku přát,
Snad i tvoje srdce tuší, kdo tě má opravdu rád.
Říkaly mi noviny, že máš dneska jmeniny,
Tak ti přeji k tvému svátku
hodně zdraví, málo zmatku“
Tak krásně mi to napsal vnuk Tom.
Už mne také sestry začaly učit dávat si stomii a na pokoj mi přišla další pacientka, byly jsme stejný ročník.
UDÁLOST DNE
Dne 13. 7. jsem měla opět návštěvu, přijel manžel, dcera a vnuk Tom.
Na můj dotaz, kdy mne pustí domů mi nikdo nedokázal dát odpověď. Prý se ukáže.. Ještě to bylo příliš otevřené a tím pádem nebezpečné. Přišlo se na mne podívat postupně pět chirurgů a nakonec můj operatér usoudil, že mi břicho sešije, aby lépe srůstalo. Prý po vytažení stehů bych pak mohla jít domů. Nakonec to dopadlo tak, že když vytáhli stehy, nic moc se nezlepšilo.
Také jsem už krátce po operaci měla k dispozici rehabilitační sestru, která mne učila vstávat z postele přes bok a chodit. Musím se přiznat, že to chození mi ale vůbec nešlo. Později jsem se učila i chodit po schodech, to byl zvlášť oříšek, nohy mne vůbec nechtěly poslouchat, ale musela jsem trénovat, abych ve finále vyšla těch 63 schodů k nám domů.
Když jsem chodila a po chodbě ke konci léčby, vedoucí oddělení mne pochválil, že už jim budu moci chodit pro pivo, jak mi to jde. Také mi řekl, že jsem zhubla. Něco jsem tušila, ale pro jistotu jsem se nechala sestřičkou zvážit a výsledek mne šokoval. Za ty necelé dva měsíce jsem zhubla sedm kilo.
A to ještě musím říct, že mne pořád nutili lékaři jíst a stále se mne ptali, jestli jsem jedla. Když jsem přiznala, že se mi zvedá žaludek při pozření jídla, co dostávám, tak mi můj ošetřující lékař zajistil výběr ze tří jídel a to už bylo o něčem jiném. Sestřičky mne zase nutily pít, ze začátku se snažily, abych se otáčela, abych neměla proleženiny a vstávala z postele sama. To mi moc nešlo a hlavně mi nefungovala pravá noha, která mne nechtěla vůbec poslouchat.
Nakonec se ale toto všechno srovnalo a já ukecávala doktory, aby mne pustili domů, že nebudu nic dělat a rodina mi bude pomáhat. Musela jsem mít totiž denně převaz břicha. Abych měla tento převaz zajištěný, svolil lékař, že mne může, pokud to dá, doma převazovat někdo z rodiny. Na instruktáž, jak postupovat přijely v den mého propuštění moje skvělá děvčata – tedy snacha a dcera. Dnem 26. 7. Jsem tedy byla propuštěna domů, ale konečné doléčení bude ještě trvat prý minimálně půl roku. Krátce po propuštění mi moje hodná praktická lékařka zajistila, že mne domů jezdí převazovat DOMÁCÍ PÉČE. I když děvčat si to taky zkusila a šlo jim to skvělé.
Neříkám, že mi nebylo líto, že jsem nemohla domů, často jsem si i poplakala, ale vím, že jsem musela vydržet. A to nemluvím o tom, jak jsem trpěla s mou bolavou páteří, ani léky na bolest nezabíraly.
Tak jsem ráda, že jsem doma, skoro nic nedělám, jenom uvařím a zbytek dělá manžel a děti. Zítra jedu na Kladno na kontrolu, tak uvidíme, co bude dál. Vím, že je to ještě běh na dlouhou trať, ale to mi zbývá. Hlavní je, že žiju, taky už jsem tu nemusela být, doktor řekl, že jsem měla na mále, byla to málem otrava krve.
PS: Ještě nesmím zapomenout poděkovat všem blogerkám, které mi poslaly pozdravy i ve formě krásných článků a hlavně Kitty, kterou tuhle všechno napadlo, dala to vše dohromady a poslala mi to dvakrát do nemocnice. Ještě jednou tedy vřelé díky všem, taky na telefonáty, kterých bylo taky dost.