Ráno jsem si na dnešek uvařila, protože jsem měla opět cestu na středisko na obstřik pro změnu té krční páteře, protože jsem tušila, že si tam pobudu.
I.
Posadila jsem se vedle paní, se kterou jsme si hned padly do oka, na mnoho věcí jsme měli podobné názory. Taky pracovala celý život v chemičce, poradila, kudy nejlépe v chemičce na středisko, abychom mohli vynechat schody, paní tam má tu samou praktickou lékařku jako já.
Také jsme si notovaly v tom, jak si počínají naši muži v kuchyni, dokonce jsme částečně probraly i kandidáty na prezidenta. Paní byla těsně přede mnou a až v ordinaci jsme se domluvily. Paní dobře zná jednu moji sousedku, chodily spolu do školy, já se s ní znám také moc dobře, tak ji mám prý pozdravovat. Čekání uběhlo docela dobře, paní řekla, že byla ráda, že jsme se poznaly a nakonec jsem ještě málem vběhla do ordinace v botách. Zapomněla jsem se vyzout.
II.
Pak jsem se šinula jak slimák domů, foukal studený vítr až mne málem hnal dopředu, a vtom se z protější strany od stanice autobusu ozve pozdrav.
„Dobrý den“, slušně jsem odpověděla a šla dál, protože moc krkem točit nemohu. Pán zavolal: „Vy mne nepoznáváte“? a přešel ke mně na druhou stranu. Pravdivě jsem řekla, že ne. „Ale já si vás pamatuji“, bydlím tam dál, kousek vedle vás, bavily jste se spolu s mou ženou, vždycky jste se mi moc líbila“. No, nemám ráda tyhle komplimenty už v mém věku, ale poděkovala jsem.
„Byla jste nakoupit?“ ptal se pán. „Ne byla jsem na středisku, chodím tam s páteří“, řekla jsem rovnou, protože jsem tu otázku čekala.
Začal mi vyprávět, že někdo z rodiny (už nevím kdo) byl v Irsku a přivezl odtud konopnou mast, ale tu pravou. Někdo (zase už nevím kdo) se s ní mazal a má prý po bolesti. Jestli prý chci, že mi jednu přinese, když bydlí kousek vedle. Hned ochotně prý zavolá dědovi. Volal (tedy aspoň to tak vypadalo), kolik prý jich tam ještě mají, jestli ten jeden pán přišel – ano – a zaplatil – ano. To už se mi zdálo divné a hned říkal, že mne děda pozdravuje. Už jsem si říkala, jestli je normální. A děda asi po něm chtěl něco koupit, on mu říkal, že tolik u sebe nemá a nebude se vracet. Vytáhl z kapsy pomuchlané peníze, kde byla i tisícovka a jiné peníze a ptal se mne, jestli mám u sebe peníze. Řekla jsem, že ano, jestli prý bych mu nepůjčila dva tisíce? „No, tolik já nemám, tak stovku nebo dvě“, říkám, to už jsem zavětřila. Jel si prý si zaplatit pojištění či co, tak čekal na autobus a prý tak za hodinu zazvoní a přinese mi tu mast. Nic za ni nechce, pro mne prý by to bylo zadarmo, protože prý jsem se mu vždycky líbila.
Chápete to? To už bylo příliš a hned jsem to vyprávěla doma manželovi. Říkali jsme si, že si mne asi spletl, protože já jsem si opravdu nevybavila vůbec nic a taky byl proti mně dost mladší. Byla jsem rozhodnutá, kdyby dole zvonil, dělat mrtvého brouka. Naštěstí nikdo nezazvonil. Zajímavé praktiky, že?
III.
A do třetice smutná událost. Po obědě, když jsem telefonovala s maminkou, slyšela jsem, že mi stále někdo volá, znovu a znovu. Omluvila jsem se mamince, že to bude asi něco důležitého a koukla, kdo to volal. Byla to ta bývalá sousedka, jak jsem o nich psala před týdnem. Chtěla mi sdělit, že včera večer její manžel zemřel. I když jsme to všichni čekali, přišlo mi to moc líto, ale jemu už bude určitě líp, protože toto už nebyl život.
Vidíte, jak jsem měla dnešní den bohatý na zážitky, i když ne všechny dobré. Zdraví všechny Ježurka.