Pravda je, že někdy jsem tak ospalá, že nemám druhou nohu v posteli a spím. Ale ne vždy. Když je něco, nad čím musím přemýšlet, tak neusnu dlouho.
Zrovna včera mi proběhla podstatná část života. Přistěhovali jsme se sem z jižní Moravy, to už většina z vás ví. Bylo to kvůli bytu, tenkrát v šedesátých letech to bylo hodně těžké někde sehnat byt. Tak jsme šli kraj světa.
Náš dům byl postavený pro takové podobné, kteří přijeli sem za prací a bydlením. Tudíž zde bydleli převážně mladí lidé s malými dětmi, rodiče byli poněkud dál. My se nastěhovali v červnu a synovi byli dva měsíce. V září se přistěhovala naproti rodina, no, vlastně teprve manželé, které na rodinu čekali. V říjnu se jim narodila dcera. Byli jsme tady všichni bez bližších příbuzných a to nás hodně spojilo. Vlasta, jak se sousedka jmenovala, nechodila do práce a tak když bylo třeba a měla jsem děti nemocné, tak mi je hlídala. Manžel odjel pracovat do ciziny, vím, že byl v Mongolsku a v Zambii a výplatu bral v bonech. Myslím, že i mladí už ví, že to bylo platidlo. Když vždy přišla na účet do banky výplata, přišla Vlasta domů obtěžkaná taškami, nakoupila samé dobrůtky a jiné a před výplatou si taky někdy musela půjčit. Ale jinak to byla dobrá sousedka, ochotná pomoci. Našetřili si tímto způsobem i na auto, které si koupili v Tuzexu, kde bylo tenkrát všechno kvalitnější. Vlasta si udělala řidičák a hned jak jsem říkala ještě s teplým řidičákem, pro mne přijela do práce. Řidička byla dobrá, zvládla si i sama vyměnit píchlé kolo.
Později, až se vrátil manžel z ciziny, tak měli ještě syna. Tak jsme si tu tak žili, občas jsme si večer daly lahvinku a bylo nám fajn.
V roce 1977 – tedy po patnácti letech, se odstěhovali do Prahy, kde dostal její manžel od podniku nový byt v Hájích. I tam jsme se za nimi byli párkrát podívat a na oplátku i oni přijeli někdy k nám.
Až najednou, nevím vlastně ani jak a kdy přesně se to stalo, odstěhovali se kousek za Prahu, u Dobříše si koupili domeček. To jsme ale nevěděli. Hledali jsme je na staré adrese v Praze – a nic. Tenkrát jsem napsala do pořadu Pošta pro tebe, ne, nebyli jsme ve vysílání, ale redaktoři mi poskytli adresu i číslo telefonu, na které jsem potom volala. To bylo radosti! Nebylo to ale všechno jen tak. Vlasta byla po mozkové příhodě, ochrnutá na celou pravou stranu, byla na vozíčku, ale jinak se toho hodně naučila a samozřejmě jí byl velkou pomocí manžel.
Byli jsme tam u nich párkrát na návštěvě, když jsme pobývali na čas v Praze na dovolené. Vždycky nás pohostili i s obědem, my jsme také nepřijeli nikdy s prázdnou a tak jsme byli všichni spokojeni..
To je poslední fotka, kdy jsme se viděli, z roku 2014
Naposledy jsme tam byli v roce 2014, pak už manžel nemohl absolvovat delší chození, tak jsme na delší dobu ani do Prahy nejezdili, jen jsme si vždy s Vlastou volaly. Její manžel byl stále velký fanda litvínovského hokeje, tak si s manželem pokecali i o tom.
Vlasta měla volat na Vánoce. Nevolala. Já jsem nechtěla otravovat, že počkám, protože předtím mi řekla, že manžel leží, že ho bolí nohy.
Včera už jsem to nevydržela a zavolala. Vlasta má totiž dnes narozeniny. A výsledek toho, co jsem se dozvěděla, mne tak zničil i před spaním. Mluvila jsem s jejich dcerou, která je stará jak můj syn, ta se teď stará o mámu i tátu. Ten stále leží a proč ho bolely nohy? Doktoři prý přišli pozdě na to, že měl veliký problém s prostatou, pak už bylo pozdě a metastázovalo mu to do kostí. Má pleny, dcera ho musí přebalovat a jak jsem pochopila, taky už není moc při smyslech. Ona tam vždy chodí ráno a večer domů a každý den se bojí, co bude. Jednou přišla a celá postel byla pomazaná výkaly, táta prý jí říkal, že tam byli v noci zedníci a že jí chtěl pomoci, tak se chtěl sám přebalit. Bylo to prý strašné.
Tak jsem si říkala, že jsem se jí ani nestačila zeptat, jak to má s prací, vždyť chodila do práce, co manžel, když ona není celý den doma a Vlasta na vozíčku, která má funkční jen levou ruku, toho moc nezvládne.
Je to kruté a je mi to moc líto. Takový vitální, pohodový a hodný byl ten manžel Vlasty, to musí být strašné. Jestlipak si to takový člověk vůbec uvědomuje? No, spoustu mi toho běhalo hlavou, ale zázrak prý se určitě konat nebude.
Tak aspoň držím palce, aby to všichni zúčastnění zvládli. Požádala jsem dceru Vlasty, aby mi zase brzy zavolala.
To byl můj včerejší noční strašák. Ježurka