Jmenuje se Wallinka, ale brzy ji doma přejmenovali na Satana, Satáně a dcera říká, že je to yorkšír křížený s pitbulem, kamzíkem a strakou. A natahovat se prý umí jak Špagetka. Tak si můžete vybrat.
Toto je její fotka u nás na Vánoce, kdy už byla značně unavená a zalehla.
To prý je teď čím dál horší s tím zalehnutím. Je to divoch, který prý není v klidu, ale dělá samé lumpárny a je věčně při chuti. Dcera je teď omezená v pohybu, když má tu sádru na noze, a ta malá, jakoby to cítila. Nemůže si ani číst, jakmile si rozloží někde nějaké papíry, v momentě je začne Walli likvidovat a žvýká a žvýká. Když si dcera odloží brýle a ona to zjistí, vezme je do čumáku a uteče s nimi někam schovat. Tuhle je dcera hledala v obýváku, musela po čtyřech, protože byla sama doma a brýle nikde. Wallinka je najde i za polštářem, není to žádné „béčko“.
Tuhle si vnuk připravil něco na talíř k večeři, šel si to odnést do svého pokoje a vrátil se ještě do obýváku, aby mamince odnesl hrnek od čaje. Vtom mu došlo….. okamžitě běžel zpět a měl proč. Walli už se z postele natahovala na okraj stolu, aby ochutnala čeneskovou pomazánku. Jí totiž chutná vše.
Vnučka odjíždí vždy po víkendu do Prahy, kde studuje i pracuje a postavila si připravenou tašku do chodbičky, aby se ještě pro něco vrátila do koupelny. Byl to mžik a ten stačil Walli na to, aby vnikla do otevřené postranní kapsy a vytáhla odtud vánoční figurku, které už stačila ukousnout hlavu i se staniolem. Je to papírový pes a čokoládu nesmí, proto se dcera obávala, co bude. Dostala radu, aby Walli dali peroxid vodíku, že to vyzvrací. Prý to psům moc nechutná, aby jí to dali s něčím. To neznali ale Wallinku. Dostala to na lžičku, hezky spapala, ještě se olízla – a NIC. Dali jí druhou dávku – a zase nic. Potíže naštěstí taky nebyly, ale ty nervy.
V neděli bylo venku krásně sluníčko, tak jsme si řekli s manželem, že to zvládneme a vydali jsme se k dceři na návštěvu, když ona je celé dny doma a nemůže zatím ještě nic moc chodit.
Wallinka má ráda návštěvy a mohla se zbláznit, když nám to trvalo, než jsme se vyzuli a zavřeli dveře, aby ji mohli pustit. Štěkala jak o závod, ale pak se zklidnila. Já byla olízaná celá, že jsem říkala, že se nemusím večer ani umývat. Jak nám dcera s vnučkou přinesly na stůl kávu s domácím zákuskem, už měla packy na kraji stolku a čmuchala, jestli tam nebude taky něco pro ni. Musí se dávat vše kus od kraje, kam nedostane. Zkoušela jsem si ji vyfotit, protože dcera říkala, že když to zkouší, nejčastěji tam má jen čmouhu.
Mezi mnou a manželem na gauči jí bylo dobře. Drbání mají rádi všichni pejsci, že?
Tady kouká na manžela a my ji drbeme oba dva.
A takto rozmazaných fotek je vždy nejvíc
Má tam taky takový krásný domeček na spaní. Chtěla jsem si ho vyfotit, ona byla někde úplně jinde, ale než jsem zmáčkla foťák, šikovně se mi povedlo vyfotit s ním i Walli.
Po „náročném“ drbání a běhání docela i chvilku v klidu spala.
Kdepak, vidím, že je to u zvířátek jako u lidí. Co pejsek to osobnost. Peginka byla taková klidná, tichá, ale Wallinka to je pravý opak. Divoch na druhou.
Právě jsem měla rozepsaný tento článek, když mi volala dcera. Povídáme si, Walli ji zrovna okusovala ruku (nebo jí chutná i sádra na noze), zkrátka byla u dcery na gauči a byl klídek. Najednou se mi vypnul mobil. Já koukám, co se děje, nabito mám, ale hned volá dcera zpět aby mi řekla, že jak jsem se začala smát, tak ji to vyprovokovalo k tomu, že chtěla kousnout do mobilu či co a trefila se tak dobře, že to dokázala vypnout.
Tuhle zase sebrala ze stolku ovladač na televizi do tlamičky a trefila se. Zapnula si televizi sama. Bohužel, netrefila se tak zcela, ona se totiž ráda dívá na program MŇAU. To prý dcera nemá nárok ani na zprávy.
No zkrátka, nenechává nikoho v klidu, je to divoška, ale já říkám dceři, kdyby ji neměla, tak by se doma s tou nohou v sádře náramně celý den jen nudila u knihy nebo u televize, no ne?
Tak aspoň něco jsem musela o té „naší“ divošce taky napsat. A už teď je vidět, že bude i větší, než byla Peginka, tedy aspoň delší určitě. Pejskům zdar a jejich páníčkům taky přeje Ježurka