Včera jsem tady na sebe práskla, jaká jsem nešika. Ještě k tomu chci dodat, že už hoooodně dlouho mám takový špatný pocit, když jdu ze schodů, že jednou (možná víckrát) upadnu. Tak se stalo a teď budu dávat ještě bedlivěji pozor a koukat na cestu. No, na okně létal motýl, já se koukla a bylo to raz dva.
Abych pokračovala s tím, jak to tedy bylo dál. První noc a ráno bylo nejhorší. Pomalu jsem dělala, co jsem měla za úkol a mezitím vždy chvíli odpočívala. Také jsem měla lék na bolest, tak to šlo přežít. Když pro mne přijela dcera, tak jsme všechny tři zvažovaly, zda se máme rovnou zastavit v nemocnici na chirurgii, ale konstatovaly jsme s dcerou, že to bude opravu „jen výron“ a že by mi s tím nic jiného neudělali ani v nemocnici. Dcera se zastavila se mnou cestou domů v lékárně, aby mi koupila octan. Ten ale nebyl a tam jí doporučili tuto mast.
Mažu si tedy třikrát denně, pak stáhnu obinadlem, leduji často a už se to lepší. Nohu šetřím, zbytečně nechodím, odpočívám a často mám nohu nahoře.
Takto jsem ten svůj úraz vyfotila včera večer.
Napřed zavázanou nohu, a pak odvázanou postupně ve třech polohách. Je to modré, ale už méně oteklé a lépe se mi chodí. A tak nakoupit chodí manžel a já se jen motám po bytě.
Ještě musím ale něco dodat k pobytu u maminky. Kočičky se mi motaly pod nohami stále, ty dvě jsou mazlivky, ta jedna je nenažraná.
Majda. Takto se mi pořád motala pod nohami a chtěla, abych jí hladila.
Tady na opěradle křesla se jí nejvíc líbilo a stále se mi vtírala pod ruku a chtěla hladit, hladit a …
Mourina se motala kolem misky, kde dostávají žrádlo
nebo si přímo sedla a čekala a čekala a nechtěla odejít.
A to je ta třetí, Mia nebo Mijana. Ta prý je ze všech nejchytřejší, maminka si s ní povídá. S tou jsem měla tentokrát jeden úžasný zážitek.
Maminka šla ráno na záchod a ona jí proklouzla mezi nohami dovnitř. Maminka to ani nepostřehla a Mia šla hned k mému rozloženému gauči, jak mne tam uviděla, tak tak předla, jako když vrčí kolovrátek, packami se opřela o okraj, jakoby se ptala „mohu dál?“ Tak jsem jí řekla, že ano, ale co se dělo potom, to jsem ještě skutečně nezařila. Takových deset minut se tam se mnou muchlovala, předla jako o závod, až jsem myslela, že ochraptí, motala se stále dokola a olizovala mi ruce. Když se konečně uklidnila, stočila se do klubíčka, že tam zůstane. No, ale já musela vstávat. Ale bylo to opravdu krásné probuzení a Mia byla milá.
Tak to byly kočičky. Dolů vyfotit pejska jsem se nepajdala a ten druhý, menší, rotvajler, co si ho pořídili místo toho, co jim umřel, tak toho jsem viděla jen okrajově v noci, když ležel za dveřmi ložnice, kde spí bráška se švagrovou. Je to pokoj hned vedle. Ale komunikovat se mnou pejsek nechtěl, no já se mu nedivím, vždyť se neznáme. Tak vždy raději utekl po schodech dolů, ale celou cestou „brblal“ a někdy si i asi vzteky štěknul.
Ještě jsem nezapomněla vyfotit zahdradu brášky z okna maminčina obýváčku.
To je tedy zahrada na podzim.
Tak, a tím končím reportáž z mého třídenního „výletu“, vlastně pobytu u maminky.
Už si jdu zase dát nohu nahoru, tak se vám všem omlouvám, že moc nekomentuji vaše blogy, ale já se opravdu polepším. Všechny vás zdraví „šmajdavá“ Ježurka