Opravdu už si někdy připadám jak simulant nebo hypochondr, ale věřte, že se fakt snažím. Včera totiž hlavně nevydržel manžel, tak jsem skončila na pohotovosti.
Bohužel mne zase od středy trápil průjem. Blbý, ale pravda. Manžel už byl včera ze mne tak špatný, že už by mne zase lifroval do nemocnice, protože prý mne vrátili domů nedoléčenou. Ach jo, ale co mohu dělat? Vím, že ještě zdaleka není vše, jak má být, ale zase se hned vracet tam, kde jsem si letos už tolik užila? Svěřila jsem se snaše a nakonec se mnou tedy jeli na pohotovost, abych se aspoň poradila, co dál.
Vzala jsem sebou všechny papíry z posledních vyšetření a jeli jsme. Já jsem si myslela, že tento problém je způsoben tím, jak jsem začala brát lék na železo, ale na průjem nezabíraly žádné prášky, lék jsem vysadila a nic se nelepšilo. Aspoň poradit, říkala jsem si.
Přišla jsem dovnitř, nikdo tam nebyl, sestřička s doktorem seděli v odpočinkové místnosti, ale hned se mne ujali. Byl tam doktor cizinec – přímo černoch, tak jsem si říkala, co bude.
Musím přiznat, že jsem byla opravdu mile překvapena. Všechny papíry si poctivě přečetl, rozuměl, uměl česky, prohlédl mne a pak i poradil. Byla jsem uvnitř prý půl hodiny, jak všechno bral důkladně a ještě mi dal na cestu injekci na bolest, protože mne trápily křeče v břiše.
Když jsem si ještě tam odskočila na WC, než pan doktor napsal zprávu, tak mi snacha špitla, že tu sestřičku, která tam byla s ním, že zná, že ji učila. Tak jsem to sestřičce řekla, ona byla také v obraze a po konstatování, jak je ten svět malý mi zase práskla sestřička, že bydlíme vedle sebe. Ne, že bychom se znaly, ale ona zjistila podle mého OP, že bydlí vedle ve vchodě, prý už tři roky a my se opravdu nepotkaly. No nevím, jak je to možné, ale je to tak. No, seznámily jsme se, také má zvířecí jméno, tak to si budu určitě pamatovat.
Dostala jsem ještě recept na lék, který jsem už užívala hned po operaci v Jablonci a pak i na interně v Mostě s tím, že k vyzvednutí bude až druhý den, protože už měla lékárna zavřeno.
Poučena, vyšetřena a ponaučena jsem tedy s mladými odjížděla zase domů s tím, jestli dostanu teplotu nebo se můj stav zhorší, budu se, bohužel, muset zase hned hlásit na centrálním příjmu interny v Mostě.
Je právě sobota odpoledně a já jsem, díky Bohu, stále ještě doma, průjem se prozatím zklidnil, já vyprala, vyžehlila a uvařila a cítím se líp. Já nevím, proč musím mít stále něco, ale asi budu muset ještě vydržet, hlavně, aby to vydržel můj manžel. Ten měl včera ze mne nervy pěkně na pochodu.
Mrzí mne, že už zase píši o tom, jak mi nebylo dobře, ale snad se z toho vypíši a hlavně se konečně dočkám, že to jednou skončí. Už aby to bylo.
Všechny vás zdraví Ježurka – stále ve střehu.