Když se takzamyslím, tak si říkám, jak jsme to vůbec dřív dělali, když jsme neměli mobily. Já vím, šlo to také, měli jsme dřív pevnou linku, ale tu určitě neměl každý, jako dnes máme mobil a to mnohdy ne jeden.
Dřív jsme si s maminkou psaly dopisy, docela pravidelně, ale vyšlo to jen tak dvakrát za měsíc. Dnes jsme tak rozmazlení, že voláme každou prkotinu. Na druhou stranu si ale nedovedu představit, že bych nemohla denně volat mamince a naopak zase dcera mně.
Já si kolikrát připadám jak na telefonní ústředně. Mamince odsud vyřizuji třeba i to, když má nějaký problém s dovážkou oběda. Pan majitel už mne zná a vždy pomůže. Zapomenou poslat mamince jídelníček? Zavolám a je vše obratem vyřízeno ke spokojenosti všech, dokonce je tam s jídelníčkem i oběd, který jsem dodatečně objednala v ten samý den. Super.
Když jsem byla teď u maminky, denně dvakrát volám manželovi, přece jenom, roky jsou tady a může se stát cokoliv. Děti mi také tam volají, minimálně píší zprávy. Jak se mi to hodilo! Nějak jsme se teď naposledy s maminkou špatně domluvily a já jí nepřivezla s nákupem prací prášek. Vzala jsem poslední a co teď? Bratr ani švagrová jí nemají prý čas nakoupit mimořádné věci, nakupují jí jen jednou týdně v nějakém marketu potraviny, tak maminku napadlo, že zavoláme mé dceři, která pro mne měla přijet, aby ten prášek koupila. Nebyl to problém, tak jsem volala dceři v úterý, samozřejmě ho hned koupila a večer psala, že je úkol splněn.
V úterý jsem ale také musela mamince volat doktora. Jak ta má v poslední době oteklé její štíhlé nohy, to je opravdu síla a ještě k tomu jí strašně bolí a večer sotva jde a nohy tahá za sebou. Ve čtvrtek byla objednána na kontrolu kardiostimulátoru v nemocnici v Plzni, tak jsem se obávala, aby vůbec došla. Doktor nás ale vůbec nepotěšil, přiznal nám, že má už maminka slabé srdíčko, že to neutáhne, doporučil přidat léky na odvodnění a v ten čtvrtek by si měla zabandážovat nohy, aby to zvládla, ale zase co teď, když nebylo doma obinadlo. Zase jsem musela vzít mobil a volala jsem dceři, aby ho ve středu po cestě pro mne někde v lékárně koupila.
No, štěstí, že máme ty mobily, to jsem si tentokrát uvědomovala o to víc. Sice u bratra je problém se signálem, ne vždy se to daří, ale nakonec se to musí podařit.
Takže z toho plyne, jak je důležité rychlé spojení a dvakrát tolik pro lidi starší, nebo nemohoucí.
Já jsem včera volala mé ošetřující lékařce do nemocnice, že mám všechna vyšetření za sebou, tak chtěla, abych jí ty výsledky dovezla. Zavolala jsem tedy synovi, protože vím, že jezdí do Mostu často, až tam bude mít cestu, že se s ním svezu. No a dnes odpoledne mi už syn volal, že tam jede a tak jsem byla za chvíli připravená a jelo se.
Syn mne vyložil u nemocnice a jel si něco vyřídit. Já asi jen tak deset minut čekala, až se pro mne zastaví, abychom jeli domů a sedla jsem si venku v nemocničním parku na lavičku.
A za tu chvilku jsem si tam stačila pořídit pár momentek. Ani snad nemusím říkat, čím jsem to fotila. Ano, taky mobilem, protože foťák jsem měla doma.
Dovedete si představit všechny tyto akce bez mobilu? Já tedy už dost dobře ne. Takže, díky za mobily.