Než začnu psát o něčem moc krásném a příjemnějším, než čemu jsem se věnovala minulý týden, tak chci všem ještě jednou poděkovat, že vydrželi číst to moje povídání o ne moc krásných zážitcích z nemocnice.
Přišla jsem domů před týdnem v pátek a hned v sobotu jsem byla nabita energií od svých miláčků. Měli jsme domluvené na tento den setkání u příležitostí toho mého tři čtvrtě století, pozvala jsem je všechny do restaurace a věřte, že to bylo hlavně o krásném posezení u poledního oběda, alkohol jsme nekonzumovali, pouze někteří pivko po jídle a to ne všichni, protože tam byli i řidiči. Bylo nás tentokrát třináct, vlastně jsem to řekla jako 1 + 12. Lepší, ne?
Sjeli jsme se tam čtyřmi auty, první byla dcera, která to měla nejdál, no a vnuk, tak jak to on umí, zdokumentoval vše. Začal tím čekáním na ostatní, jak jsme se postupně sešli.
Dcera vyhlíží, jestli už někdo jde. Vida, už někoho vidí, tak se usmívá. A Terezka taky, Natálka jen trošku.
Už se blíží snacha, Laděnka, pak nás jde víc najednou a už stojíme před restaurací.
Já si připadala jako nevěsta. Šla jsem jako poslední a všichni na mne čekali.
V této restauraci jsme ještě nebyli mnozí z nás, tak jsem požádala Toma, aby mi to tady trošku vyfotil. Tak jsem si říkala jako ženská – těch věcí na utírání prachu, chudák uklízečka, ale bylo to hezké.
Když jsme se posadili ke stolu, kde jsem měla rezervované místo v čele, tak se řešilo, jestli mi napřed ještě jednou všichni popřejí a hlavně předají dárky, nebo se najíme. Bohužel, pro jídlo byl pouze můj hladový syn, tak se všichi seřadili za sebou a já si připadala jako celebrita.
Vidíte ty davy? Opravdu jsem svítila jako sluníčko, měla jsem radost, že mám tak príma rodinu, která mne má ráda.
Ona pár dní po mně slavila také moje dcera narozeniny, tak i ona dostala krásné dárečky. Je vidět, jak je překvapená nad tím jedním dárečkem. Dostala krásný náramek od Ivanky, přítelkyně vnuka Lukyho. Já z nedostatku času jsem jí mohla za nás dva předat hlavně obálku s penězi, ať si koupí, co chce. Opravdu jsem to nestihla z důvodu mé hospitalizace.
Pak jsem si na moment vzala slovo, abych všem moc poděkovala za přáníčka a super dárečky a řekla, jak jsem ráda, že je všechny mám. Nemohla jsem dlouho mluvit, i na fotce je vidět, že mám na krajíčku.
Pak už jsme si objednali a čekali, až nám jídlo připraví.
Nálada byla dobrá, povídali jsme si a nakonec jsme se všichni dočkali. Každý si vybral dle své chuti, vše bylo opravdu výborné a čerstvé, obsluha dostala pochvalu.
Tom vyfotil svoji objednávku, totéž měl i manžel. Bylo prý to výborné, trochu ostré, ale chlapi to rádi.
Tohle měla Tomíkovo milá a myslím, že i dcera a také jim to chutnalo.
Tohle je toho důkazem, že to bylo mňam
Aby bylo taky vidět i toho, kdo to všechno fotil, udělal si Tomík se svou Natálkou sefíčko.
Po jídle jsem začala rozbalovat a všem ukazovat, jak jsem byla hodná. V první řadě jsem se jim pochlubila s kabelkou, kterou jsem už na blogu ukazovala a koupila jsem si ji za peníze od mé maminky. Pak jsem zůstala stát a koukala jako puk, protože mi dcera stále říkala, že je můj starý rozbitý foťák v opravě a najednou – co to? No jasný, koupila mi nový, prý to už nešlo opravit. A co by to bylo za dárky, kdybych mezi nimi neměla ježečky, že?
Vidíte tu ježčí parádu? První ježečci jsou od dcery, další ježek s kaktusem, který také píchá, je od vnučky Terezky a vnuka Toma s jeho Natálkou. Dále jsou to šperky. Ježčí nádherný přívesek od vnučky Laděnky a poslední ježčí krasavec je od vnuka Lukyho s jeho Ivankou, která takové krásné věci prostě jen tak umí. Moc hezký náramek, že?
Velikánský koš mi předala za sebe a syna snacha, syn kytičku.
Toto je tedy můj nový, malý, ale výkonný foťák. Snažila jsem se s ním hned skamarádit, aspoň to základní jsem pochopila. A mohu zase dělat fotečky.
Ještě také musím ukázat krásnou přízi, kterou mi dala druhá babička Jiřinka a zdravé pitíčko ještě od syna a snachy k tomu super koši.
Jako pozornost podniku jsme dostali mini štaprličku, tak jsme si s manželem ťukli na zdraví a pro všechny ostatní byly na talířku nějaké fajnové bonbony.
Takhle jsem se oklepala, ale nebylo to špatné. No, odvykla jsem alkoholu, no.
Nakonec fotka s manželem a jdeme domů.
Toto je už opravdu poslední foto, jak se rozcházíme do svých domovů. Vnuk Luky s Ivankou byli tak hodní, že nás odvezli nejen tam, ale i domů, místa měli dost a ochotně mi všechny ty dary vynesli až nahoru.
Děkuji tedy ještě jednou mé milé rodince za vzpruhu, kterou jsem opravdu potřebovala a také vám všem, kteří jste došli až sem. Nechtěla jsem článek roztahovat na pokračování, ale chtěla jsem také, abyste viděli celou tu krásnou atmosféru.
Krásný víkend vám všem přeje Ježurka