Když se začne řehtat nahlas najednou pět až šest ženských, to už asi stojí zato. Občas jsme slyšely i sestřičky, jak se něčemu hlasitě smějí a bylo to dobře. Bylo hned vidět, že jsou dobře naložené a bývalo to často.
I na našem pokoji bylo dost humorných situací.
***
Paní doktorka na příjmu: „Kolik je vám roků? Cože, sedmdesát pět? To ne, já bych vám hádala tak šedesát. Jak jste to dokázala? Určitě je to tím, že máte hodného manžela.“
„To mám, ale chvíli mi to trvalo.“
„Než jste si ho vychovala?“
„Ne, bylo to až na třetí pokus.“
***
Ležela jsem na pokoji č. 1. Hned další den, když jsem šla na chodbu telefonovat, jsem se sunula až dozadu k jídelně. Při cestě zpět jsem vešla do pokoje, sedla si na „svou“ postel a divila jsem se, kdo mi ji ustlal. Ženy v pokoji se nějak divně koukaly, ale nikdo nic neříkal. Já se pořádně podívám a vidím, že mi nejsou moc povědomé. Vtom mi to došlo. Vešla jsem do vedlejšího pokoje a pak jsme se začaly všechny smát.
To ještě není konec, tohle se mi povedlo ještě dvakrát a já vždy přišla se smíchem k nám a hned jsem to na sebe práskla, jak to umím jen já. Samozřejmě s pořádným smíchem.
***
V poledne nám vozili obědy jako první – od jedničky. Byl zrovna Den matek a my si o tom se sestřičkou u výdeje povídaly, že dnes nám na naši počest uvařili k obědu řízky, výpečky a zelí… Já si vzala tác s obědem a šla do jídelny, když paní z pokoje o kousek dál se mne ptala, jestli jsou opravdu ty řízky a jestli jsou i na dietu č. 10?
Já jí říkám, že si sestřička dělala legraci, že neví, co máme k obědu, a šla jsem si sednout.
Jen jsem začala jíst, tak se mezi dveřmi objevila ta paní, co měla chuť na řízek a říká: „Já vás musela najít a tohle vám ukázat.“ V ruce držela v ubrousku smažený řízek, oči jí zářily blahem a říká: „No vidíte, pak prý sestřičky neví.“
***
Povídáme si tak na pokoji, jak se naši manželé stravují, když nejsme doma a oni neumí vařit. Sousedka vedle na posteli říkala, že jí manžel tvrdil, že obědvat nemusí, že drží dietu, aby zhubnul.
„Ty a dietu?“ říká mu žena. „Ty zhubneš tam maximálně mezi prsty na nohou.“
Tak to mne rozesmálo, tuhle hlášku jsem fakt neznala.
***
Chodila jsem telefonovat většinou na chodbu, abych měla trošku soukromí. Stojím u zdi mezi pokoji a u toho vedlejšího stojí dvě babky, asi jako já a ta jedna říká té druhé: „Ty vole…“ Při pohledu na ně jsem se zasmála a opakovala její údiv a vtom se ta jedna otočila (slyšela mne) a říká: „Tak co bude zítra k obědu?“ Ano, byla to ta paní s řízkem.
***
Sousedka vedle dostala SMS zprávu a začala se nahlas smát. Říkala, jak nemá ráda psaní zpráv. Odepsala velmi rychle. Co napsala? Prý „ty jsi vůl“. Komu? Prý zeťovi, který ji poslal na mobil fotku jejího korpulentnějšího manžela, svlečeného do půl těla s vystrčeným břichem. Mají spolu krásné vztahy a to je dobře.
***
Po příjezdu do nemocnice mne napojili na infuzi. Za chvíli jsem zvonila na sestru, že musím na WC. Tak mne odpojila a pak po příchodu připojila. Po chvíli jsem zvonila zase, ale omylem jsem zvoneček zmáčkla, když jsem chtěla rozsvítit a podívat se, kolik toho ještě zbývá. Ale nevím, co mi do té infuze dali, ale po chvíli jsem to opět nevydržela a musela zvonit. Sestřička mne tedy opět odpojila, já šla ke dveřím a sousedka volala, že mi kape krev z kanyly. A kapalo to ostošest, že byla krev na posteli, po zemi až ke dveřím. Sestřička mi to špatně uzavřela a tak měla práci navíc. Druhý den ráno jsem požádala o čisté prostěradlo, že jsem včera krvácela. Ranní sestřička mi dala nejen prostěradlo, ale když jsem se vrátila do postele, měla jsem pod sebou navíc ještě plenu.
***
Musím vám sem na závěr dát ještě jednu příhodu, která mne opravdu také dost pobavila.
Jednou jsem si řekla, že se zkusím jít kouknout na seriál Ulice. Měli jsme v jídelně televizi, a když jsem tam nakoukla, viděla jsem tam čtyři pacientky, hlavně ty starší. Sedla jsem si „do druhé řady“ a koukaly jsme, když tam přišla další pacientka a spustila, že tam je strašný vzduch, jestli se některá z nás nepomočila. Tak to bylo příliš, takové chudinky jsme nebyly, tak jsme se ohradily, ale ona nedala pokoj. Zeptala se ještě jednou a šla k takové jedné dost silné pacientce, jestli se nepotí, že nedávno říkali v televizi…. šla až k ní a ta jí odpověděla, že se opravdu nepotí a jestli se má svléknout. Při této trapné diskusi nemusím ani říkat, že jsme ze seriálu neměly nic. Ženy řekly, že se chtějí koukat a ona tedy uraženě odcházela.
„Měla si nás očichat“, dodala jsem já. Ona to slyšela a ještě se vrátila, abych se šla nadechnout na chodbu, jaký tam je vzduch. No, snad ani nemusím psát, že jsem tam byla na televizi po prvé a naposledy.
Tak toto je ta odlehčená část mého pobytu a slibuji, že už vám všem dám pokoj. Děkuji těm, kteří vydrželi u čtení, a slibuji, že příště bude určitě něco pozitivního. V pátek jsem přišla domů a v sobotu jsme měli posezení s celou rodinou v restauraci, dodatečně na moji počest. A to jsem si opravdu užila a moc mne to potěšilo.