Venku je pošmourno, hodně lidí je nemocných, takový smutný den. A to máme jet příští týden na dva dny do Prahy, pobyt jsme dostali od syna a snachy na Vánoce. Jsem jen zvědavá, jestli nezmoknem, abychom nemuseli ujet brzy domů. Pravdu? Už si myslíme, že jsme toho nacestovali dost, toto si říkáme, že bude náš poslední pobyt v Praze, když už tak opravdu jen na otočku. Třeba to zrovna všechno bude OK, včetně těch našich zdravotních problémů. Nesmíme nad tím moc přemýšlet, že?
Také to nachlazení postihlo naši vnučku Ladu, tak určitě doma polehává a zahřívá se živočišným teplíčkem!
Takhle spinká její miláček Floriánek. Určitě si chvíli přilehne, to bude teplíčko!
A teď z jiného konce. Dnes jsem se dala do pečení buchet. Kynuté těsto je pracnější, než třeba něco jen tak zamíchat a šoupnout na plech, ale občas musím, protože i já ho mám ráda. Když jsem měla na vále narovnané buchty, které jsem plnila tvarohem a povidlím, manžel říká: „Že se ti chce, že se na to nevykašleš!“
Tady už jsou upečené a dobré! Děkuji Jituško za ten univerzální recept!
A jak myslíte, že to dopadlo u kafíčka? Buchty nebyly zrovna malé, tak jsem manželovi nabídla nejdřív jednu, jestli bude stačit. Prý když to bude dobrý, tak si přidá. „To je jasný, že to bude dobrý“, řekla jsem a hned mu přidala. A co dál? Šel si ještě pro nášup. A pak mi bude říkat, že se mám na to vykašlat, zrovna on?
No a nakonec přidám ještě jednu hodně starší fotku. Když jsem vzpomínala, jak jsme jezdívali na ty dovolené, tak jsem tady našla jednu fotku z roku 1999. To jsme byli fe Františkových Lázních, ale já si myslím, že je to vidět. Jo, to byly časy!
To jsem si dělala jen legraci, nebojte.
Přeji všem krásný, vlastně krásnější víkend. Vaše Ježurka