Já osobně jsem člověk, kterému nedělá problém se s někým seznámit. Jsou-li sympatie vzájemné, většinou to nekončí jen s dovolenou nebo pobytem někde.
Tak jsme se třeba s manželem seznámili kolikrát na dovolené s někým, s kým nám bylo dobře a tak jsme si vyměnili adresy i telefony. Před už tak minimálně deseti roky jsme ještě tenkrát často jezdili na dovolenou do Mariánských Lázní a v jídelně nás posadili ke stolečku, kde už někdo měl objednávku jídla, tudíž jsme hned věděli, s kým máme tu čest. Tedy jen pokud se týče jména. To mne tenkrát tak rozesmálo, že se pak smála i servírka, když jsem jí prozradila, čemu se směji. Ti naši spolustolovníci byli Slepičkovi. Tak jsme se nazvali „zvířecí stoleček“.
Tam jsme s nimi byli pak párkrát na vycházce, myslím i na tanečku a chodili jsme společně i na kávu. Od té toby jsme stále v kontaktu, oni bydlí v Pardubicích a už kolikrát nás tam zvali, ale je to přece jen trochu z ruky. Jsou to také starší manželé, příjemní a milí, tak si píšeme pohledy a někdy si i zavoláme. Teď psal pán, že jsou nějak nemocní, že zavolá, až bude líp.
Na jedné z dovolených, v dobách, když ještě byly podnikové rekreace, tak jsme se na jedné takové seznámili s manželi od nás ze závodu, tudíž i tady z Litvínova. To bylo ještě v osmdesátých letech, chodili jsme tam spolu na taneček, pán byl tak starý jako můj manžel a paní jako já. Netrvalo tedy dlouho a už tam jsme si potykali. Pak jsme se ještě párktát potkali v závodě a teď už hezkých pár let jsme se potkávali ve městě. Oni dva také chodili vždy spolu denně nakupovat, tak jsme se vzájemně informovali o situaci doma a jak jsme na tom se zdravím. Když paní zemřel asi před dvěma roky syn, kterému ještě nebylo ani padesát, bylo to hodně zlé. Ale život šel dál. Teď jsme si minulý týden říkali, že jsme je nějak dlouho nepotkali a pak jsme šli kouknout na vývěsku, kde bývají parte a tam jsme viděli, že pán to má za sebou. Paní vidět není, možná je u snachy nebo druhého syna, ale je to vždy jak rána z nebe. Mrazí mne vždy při pomyšlení, že se kosí už dlouho v našich řadách.
Když jsem byla asi před čtyřmi roky v nemocnici s ramenem, mimochodem už s tím druhým, měla jsem jít na REDRES, kdo neví, je to pod narkózou rozhýbání ramene tím, že se vlastně laicky řečeno rozlámou srůsty, které brání pohybu. V narkóze nic člověk necítí, akorát bylo hodně nepříjemné to rozcvičování a bezprostřední probuzení, protože jsem si v první řadě myslela, že nemám ruku.
Tam jsem tenkrát byla na pokoji s jednou pacientkou, která je o dva roky mladší než já, ta měla také bolavé rameno, ale byla tam jen na infuze a rozcvičení. Ohromně jsme si tenkrát rozuměly, když za ní přišel manžel a za mnou ten můj, i chlapi si pokecali, byla to báječná symbióza mezi námi. A jak to tak bývá, vyměnili jsme si adresy, jsme stále ve styku aspoň písemném nebo telefonickém a protože oni nebydlí od nás tak daleko, tak stále věřím, že se ještě někdy setkáme.
S kamarádkou, která byla kdysi sousedkou, ale už pomalu čtyřicet let není, se i nadále stýkáme všichni, ona bydlí u Prahy, navštěvujeme se téměř každý rok a docela často si voláme.
Je to hezké, mít takové přátele a kamarády, já si toho velice považuji. A tím, že jsem si kdysi dávno založila blog, tak mám teď těch přátel mnohem víc a s mnoha si dovolím tvrdit, že je to krásné a naplněné přátelství, některé potvrzené i osobním setkáním.
Děkuji všem přátelům a kamarádům za to, že je mám.