Téma týdne je sen mnoha z nás – Kdybych se stal milionářem. Myslím si, že jsme všichni určitě aspoň někdy pomysleli na to, co by… kdyby. Pamatuji si, že já jsem taky kdysi v mládí takto snila a plánovala, ale opravdu jen krátce a ne často. Vím, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených, tak jsem zůstala při zemi.
Sázím už dlouhé roky sportku, už téměř padesát let stejná čísla, ale vždy jen jeden sloupec a bez šance. Když jsem chodila ještě do práce, bylo nás na oddělení pět a dávali jsme si každý jeden sloupec. Ten náš. Aby ten poslední nezůstal prázdný, tak jsme se o něj rozdělili. Na ten poslední ale stejně nikdy nic nevyšlo. Sázet chodila kolegyně, která byla takovou pomocnou sílou, ale také někdy zapomněla. Vím, že se to stalo jednou, když jsem zrovna trefila 4 čísla a vyhrála bych 400 Kčs, ano tenkrát to byly ještě slušné peníze, je to víc jak čtvrt století, ale copak jsem jí mohla vynadat? Ne, nenadávala jsem, taky jsem si mohla přece vzpomenout, ne? Byla jsem za to příští týden odměněna. Čísla vyšla znovu a já ty čtyři stovky brala. To je náhoda, co?
Co mi utkvělo v paměti je to, že jsem v roce 1979 vyhrála tenkrát na tato čísla druhou cenu, která byla tenkrát kolem deseti tisíc, což bylo dost peněz, počítám tak minimálně pětkrát můj měsíční plat a to šlo. Od té doby ale nic. Občas trefíme tři čísla, tedy kolem stovky a to ještě ne často a manžel pořád říká, že to není možné, ale těch možných pravděpodobností je opravdu hodně.
Dnes už bych ani miliony vyhrát nechtěla. Proč? Co bychom s nimi dělali? Stejně bychom je rozdali, my už toho tolik nepotřebujeme, zdraví si za peníze nekoupíme a všem, kteří vždy tyto větší částky vyhrají, tak je moc přeji. Já si říkám, že na to, abych si kupovala domeček jsme už staří, auto jsme nikdy neměli, tudíž by to ani nešlo, jsme na všechno staří. Výhru bychom tak akorát rozdělili mezi děti a vnoučata a něco určitě by šlo i na charitu. Proto říkám, že už mám v tomto věku jiné priority, než vyhrát milion, ale věřím, že jak děti, tak vnoučata, by to brali rádi. Je to jasné, ještě by si toho užili.
Když ještě zalovím ve vzpomínkách, kdy mne mrzelo, že jsem se odstěhovala z naší obce, tak to bylo tenkrát, když jsem se po letech vrátila do svého dřívějšího domova a navštívila pár spolužaček ze základky, které tam stále bydlely. Každá měla ne domeček, ale krásnou vilku, kde bylo opravdu krásně. To už je ale taky pár let a dnes bych tam ani nestačila uklízet.
Tedy přeji všem, kteří chtějí vyhrát a hlavně těm, kteří se stanou milionáři, ať si tu výhru užijí a nezpychnou! Hodně štěstí!