Nedá mi to, abych se ještě nevrátila ke včerejší návštěvě mých dětí a vnoučat. Fotky jsem nedělala, jen tu mám pár momentek Peginky, která byla jak u vytržení. Stále byla rozlítaná a nevěděla, ke komu dřív, loudila jak viděla, že někdo něco jí a to už u oběda a odpoledne seděla jednu chvíli stále u mne a provrtávala mne očima a já nevěděla, co chce. Jíst už nic nesměla, na klín ke mně nechtěla, to šla hned dolů, ale pak jsem na to přišla.
Vidíte? Vyhnala mne z křesla, aby se tam mohla uvelebit sama. A byla spokojená, opice.
Teď kouká na dceru, která jí domlouvala, že nechá babičku stát.
Pak ji děti daly na už prázdný konferenční stolek, pomazlila se s manželem
a byla tam taky spokojená.
Když jsme ještě předtím seděli všichni u kávy a povídali ti, tak jsem dostala záchvat. Ne, nebojte se, byl to jen záchvat smíchu, který jsem nemohla zastavit. Rozesmála mne vnučka Laděnka, když vyprávěla její ranní rituály s kocourky. Vždy prý nasype ptáčkům do krmítka a říká: „Pojďte kluci, jdeme se koukat na PTÁČKOVIZI“. To mne dostalo a nejen ten název, ale i to, jak prý ti „její kluci“ koukají za okny na ptáčky. Já jsem říkala, proč mi to nevyfotila a ona to hned dnes napravila. Tak se podívejte, jak koukají – a všichni.
Už tam letí ptáček!
Já už ho vidím jak zobe!
Ten si dává do nosu!
Tak nevím, ale já bych si dal asi raději toho ptáčka!
To je ale podívaná, už vím, proč se to Laděnce tak líbí a mně taky
Tak se koukáme každé ráno všichni tři. My dva kluci a Laděnka, která nejdřív nasype ptáčkům, pak nás zavolá a nakonec si nás vyfotila, aby jí babička věřila.
To je podívaná, co? Nejen pro kocoury, ale i pro mne. Tak jestli se vám to líbilo, tak jsme všichni rádi.