Jak to bylo, tak na to odpovím až poté, co řeknu, že jsem začala v neděli. Dospěla jsem k názoru, že musím vyprat celé postele. Tedy ne doslova, ale sundala jsem nejdříve potahy z matrací. Za ty asi dva roky, co je máme, už to asi bylo potřeba. Co jeden potah, to jedna pračka. Na mém mini balkoně mi to do večera uschlo.
Další den přišly na řadu přikrývky a včera polštáře. Postupně jsem to musela zase uvést do původního stavu. Největší dřina pro nás bylo narvat ty matrace do těch potahů, při čemž jsme si říkali s manželem, že jsme už oba na nic. Ale nakonec se dílo povedlo.
Včera mi do večera uschly i ty polštáře, tak jsem ještě v podvečer mohla povléci a bylo vše křišťálově čisté. To byla spokojenost, opravdu.
Hned po obědě jsme se ale s manželem museli vypravit na internu k pravidelné kontrole, kde jsme byli oba objednáni. Proč o tom hovořím? Protože se nám naše paní doktorka odstěhovala dál, do svého baráčku vedle do městečka. Tady jsme ji měli naproti, což bylo pro nás hodně pohodlné a včera jsme museli přece jen jít vždy kus pěšky a autobusem a byli jsme v tom hicu oba doslova zchváceni. Podcenila jsem to, nevzala si sebou pití a tak jsem si od sestřičky vyžebrala vodu. Ale řeknu vám, mít tak dobrou vodu doma, nepiji nic jiného, opravdu.
Kontrola nepřinesla pro nás nic extra, ale já se trošku víc zakoukala do výsledků odběru krve a moči. Nějak se mi zdály trochu vyšší hodnoty než dřív, tak jsem chvíli gůglila, abych se podívala, CO SE DĚJE. Ale opravdu mne to drželo jen krátkou dobu. Pak jsem to vzdala, když mi manžel řekl, že hodnota jeho glykémie 8,8 je prý vzhledem k jeho věku v pořádku. Co bych tedy řešila, no ne? Jestli mám vyšší kreatinin, nebo v moči trochu víc leukocytů a erytrocytů, že? Kdyby něco hořelo, tak by mi to paní doktorka určitě řekla.
To byla vlastně jen ta chvíle, co jsem byla na počítači. Jinak jsem se opravdu včera nechytala, ale postele mám vygruntovány možná na furt J a nebo min. na 2 – 3 roky. To se ukáže.
Také mám tady v pokoji teď tak trochu šicí dílnu, tedy spíš opravovací a přešívací, ale o tom jindy. I tady jsem včera měla co dělat.
A večer nám v televizi udělali trochu radosti. Netřeba hned vyhrát miliony, ale my měli s manželem radost, že zase jednou bylo něco poprvé. Sázíme ve sportce jeden sloupec za 20 Kč už řadu let stejná čísla. A věřte nebo ne, že co jsme s manželem spolu, tedy za těch 34 let vyšla maximálně jen tři, tedy pátá cena. A včera najednou byla tažena čtyři čísla. Já vím, 567 Kč je pakatel proti tomu, co jsme tam už vložili, ale i tak jsme byli rádi. Ne, peníze nejsou u nás na prvním místě, ale potěší i maličkost. A to je dobře, že se ještě pořád z těchto maličkostí umíme radovat.
Přeji velké i malé radosti vám všem. Vaše Ježurka