S prevítem zle, a bez něj ještě hůř, říká nějaké přísloví a většinou se to aplikuje na ty naše chlapy. Ale ne, já bych až tak krutá nebyla, určitě by nám bylo bez nich smutno, i když nás někdy dokáží hodně vytočit, ale taky často a to bych řekla vlastně ještě častěji – rozesmát. Ale také je dost často nechápeme.
Uvedu několik namátkových příkladů. Třeba včera. Koukám, koukám, a manžel už měl rozepnutý kabátek od pyžama skoro úplně celý a stále se nějak utíral. Ano, bylo mu horko. Jen tak na okraj dodám, že provedeme večerní očistu před tím, než sedneme k večernímu programu v televizi, který obvykle hlavně u manžela, začíná zprávami. Tedy v nočním úboru.
Koukám na něj a ptám se, jak to, že je mu tak horko. A teď to vypuklo. Snůška nadávek na pyžamo. Koupila jsem mu ho loni k svátku a ještě jsem ho šla tajně vyměnit, protože mi prodali s krátkým a já chtěla s dlouhým rukávem. Možná si někdo pamatujete, že jsem o tom psala. Vyslechla jsem si tedy, jak je to pitomé pyžamo a že vždycky říkal, že nesnáší nic z umělé hmoty a že už ho chtěl dávno vyhodit. Řekla jsem mu, ať si s ním dělá, co chce a šla jsem vedle do místnosti si potichu zanadávat, jak jsme s kolegyní v práci říkávaly, jako do trezoru. Tam je to utajené a dobře uzamknuté. Samozřejmě jsem žehrala, že už mu žádné pyžamo nekoupím, ať si příště koupí nějaké sám, ale jak ho znám, tak vystačí s těmi, co má dnes. Manžel se tedy převlékl už do letního a to „ošklivé“ letělo do koše.
Dnes ráno jsme šli jako obvykle nakoupit a manžel asi potřeboval šetřit kroky, tak mi předal peněženku a poslal mne nakoupit něco k večeři do masny a sám šel pro naše místní noviny.
Já přišla do masny, kde nás už prodavačky dobře znají, vysvětlila jsem hned na úvod, proč jdu sama, že jsem dostala peněženku do ruky a možnost koupit, co chci. Prodavačka se zasmála a také hned nabídla dobrůtku, kterou si tam manžel kupuje vždy, protože má rád vše, co je v aspiku a toto krůtí maso je prý moc dobré. Tak jsme se pobavily obě dvě, já ji pochválila, jak na něj myslí a šla na autobus, kde jsme se měli potkat s manželem. Už z dálky na mne kroutil hlavou a viděla jsem, že ho něco nebo někdo vytočil. V jednom obchodě dostávají každý pátek zdarma noviny, týdeník z našeho kraje a sotva prý tam daly prodavačky noviny, před manželem stálo asi osm lidí, bylo prý tři sta výtisků a v momentě, když manžel přišel na řadu, nebylo tam nic. Už když viděl, jak to lidi brali útokem po velkých štosech, tak říkal, proč toho berou tolik, jestli jim nestačí jedny? Jedna paní, která byla před ním, mu tedy jedny „ze svého“ věnovala, ale on nadával ještě celou cestu k autobusu. Vím, že někteří berou tyto noviny také pro sousedy nebo ty, kteří nemohou v ten čas jít do města, ale to nezabralo. Stejně nadával.
No, pravda je, že někdy i nám vadí takové maličkosti, které jindy přehlédneme, ale chci jen doufat, že už to nebude s tím nadáváním na všechno pokračovat.
Jinak ho mám ráda, opravdu a nějak mi to nevadí, ale stejně mne nejvíce dojal s tím pyžamem.