Včera jsem zaslechla v televizi, že se ministři ve vládě dohadují, jestli přidat nějaké čtyři miliardy na zdravotnictví, nebo ne? Prý by pak nebyla tak dobrá a kvalitní péče. Ta se hlavně týká seniorů, vážně nemocných a dětí.
Věřte nebo ne, ale to mne poněkud zvedlo ze židle. Po zkušenostech, které mám jen za poslední dny si říkám, čím to vyhrožují? Co chtějí zhoršovat? Vždyť stejně zájem o pacienta je minimální.
Psala jsem o mých posledních problémech s mou dost zhuntovanou páteří. Možná si řeknete, že už bych měla vše na odchod tam, odkud není návratu, protože tělo má jít TAM zhuntovaný, že? Ale mně se ještě nechce a tak musím občas zajít k lékaři. Ať se to komu líbí nebo ne. Ale řeknu vám, že jsem si fakt v posledních dnech připadala jako simulant.
Můj syn s oblibou říká, když někomu něco je, ať užívá „simulen“, ale ten to myslí s nadsázkou a dělá si legraci. Ale když máte takový divný pocit i u lékaře? To si myslím, že není dobře.
Já vím, že se s tou mou bolestí od páteře musím naučit žít a věřte, že se snažím, opravdu. Ale někdy ty bolesti opravdu moc k žití nejsou a to je ta doba, když jdu k lékaři. Tentokrát po čtyřech obstřicích jsem si opravdu téměř neulevila, ale moje neuroložka, ač jinak hodná, mi nijak nepomohla, neporadila, další den neordinovala a pak byly tři dny volna. Nezabíraly už ani prášky, ani náplast, tak jsem si zajela na injekci na bolest k mé praktické lékařce. Sestra se mne v čekárně ptala, co potřebuji, když na mne koukla, zeptala se, jestli mám bolesti. Ano, přiznala jsem to, že mi stačí injekce. No a co myslíte? Musela jsem stejně hodinu čekat, protože byly přede mnou dvě objednané pacientky, každá tam byla půl hodiny a já byla za pět minut venku. Kdyby mi bylo špatně z jiného důvodu, nebezpečného, tak asi dřív umřu, než se dočkám.
V pondělí jsem si vyžebrala ještě další obstřik a když jsem neuroložce říkala, jak mi bylo hrozně zle a jaké jsem měla bolesti ve čtvrtek, tak mně poradila to, co jsem udělala. Jet si na injekci. Tak jsem přiznala, že bez léků to stále ještě není nic moc, tak prý se musím k ní znovu objednat. To jsem tedy nechápala a přišlo mi to opět líto. Nějaké empatie – co to je? Objednaná jsem byla před deseti dny, na základě toho jsem absolvovala tu léčbu a pokračovat nelze? Znovu se objednat. Štěstí, že je hodná sestřička a objednala mne UŽ za deset dní. Jen jsem zvědavá, co mi dále doporučí za léčbu, abych nemusela stále brát prášky na bolest a šlo to aspoň trošku žít normálně? A kdybych prý chtěla infuze, které mi vždy doporučovali, tak to taky nejde hned, musím se objednat a teď u nás v nemocnici prý neberou, je tam rekonstrukce. 
A pak se najednou dozvíte, že by mohlo být hůř. Bohužel, já tomu i věřím. A co teď? Nejlépe sedět doma a čekat, až to nepůjde vůbec, pak si zavolat sanitku a šup do nemocnice a tam se uvidí. Ach jo. Toto jsou bohužel situace, kdy to stáří není vůbec pěkné. Já to ale ještě nevzdávám!