Páni, to je ale ode mne výkon! Dva dny jsem se neralizovala na blogu, to je co říct, tedy na mne! V pátek jsem byla nějak líná, dělala jsem něco užitečnějšího, ale včera, to jsme byli opět v naší milované matičce Praze.
Naši mladí jeli opět na bowlingový turnaj, tak jsme se jim pozvali do auta. Napřed jsme si mysleli, že bude krásné počasí, pak nás trošku zklamalo, že se ochladí, ale riskli jsme to. Zima byla opravdu krutá, i v Praze, lidé tam chodili ještě v bundách a čepicích, občas byly vidět i rukavice, ale my nakonec byli rádi, že aspoň nepršelo. I když jsme si to neužili tak, jak bychom chtěli, aspoň něco. Vždyť zdaleka není všem dnům konec, bowling se hraje celý rok a tak si zas po nějakém čase tento výlet určitě zopakujeme.
Dojeli jsme k bowlingové herně do Zličína po 11,00 hodině dopoledne, tam jsme se rozkoukali a dali jsme si oběd přímo v jejich bowlingové restauraci. No, nic moc, řekli jsme si, ale zkusili jsme to. Bylo pečené kuře s nádivkou s medvědím česnekem, já ho nikdy nejedla, tak jsme si to dali. Prý je zdravý, ale pro mne a za mne ať si je, já už ho fakt nemusím.
Nějak tedy kolem poledne jsme šli na metro a jeli do centra. Manžel se chtěl zblízka podívat na Tančící dům, protože ho pořád vidáme jen zdálky nebo v televizi, tak jsme se tam vypravili. Metrem jsme vystoupili na Karlově náměstí a mne hned zaujalo graffiti na zdi při východu z metra. No, než zaujalo, tak mi to bylo spíš líto, ničit takto krásné zdi.
Manžel napřed chvíli zmatkoval, pořád chtěl jít na opačnou stranu, ale nakonec jsme došli na místo. Od vody to foukalo ostošest, tak jsem se snažila fotit rychle, manžel se klepal jak ratlík.
Napřed hned od naproti, lidé byli ohleduplní a počkali, až si objekt vyfotím.
Pak ještě o kousek dál za křižovatkou.
Kousek odtud je krásná socha p. Aloise Jiráska, kterého uznávám nejen proto, že se tak jmenoval můj tatínek.
A kam teď pojedeme? Samo se to nabízelo. Byli jsme zmrzlí a tak jsme se těšili na horkou kávu, ke které patří i dobrý zákusek. Jeli jsme tedy kousek tramvají a spěchali do cukrárny do Václavské pasáže, kde nám vždy chutná.
Cestou jsem se ještě snažila vyfotit sochu na Palackého náměsti
ale vidíte, moc mi to nešlo ani z druhé strany. Právě na chvíli vysvitlo sluníčko a já toho moc v tom mém foťáku neviděla. Vidíte ty mraky? Honily se po obloze a vydržely skoro celé odpoledne.
Z cukrárny jsme se zase přesunuli na tramvaj a jako vždy fungovala u manžela nostalgie, tak jsme se ve Vršovicích koukli, zda ještě stojí dům, ve kterém kdysi bydlel s rodiči a pak zase tramvají a metrem, abychom se dostali na nově otevřené stanice metra na trase A. Kdyby bylo bývalo teplo, vystoupili bychom na každé stanici a podívali se kolem, ale foukalo a foukalo, tak jsme jeli jen na konečnou do Motola.
Manžel kráčel přede mnou, tak jsem na něj zavolala…..
pak jsme se přesvědčili, že opravdu se vyjde z metra rovnou do areálu nemocnice.
Ještě jsme vyšli kousek na kopeček, blik a honem zpátky do metra, tam to tak nefičelo.
Ještě jsme pak vystoupili na stanici Můstek, abychom se koukli na Václavák, ale ani jsme tam dlouho nepobyli. Když jsme šli zpět, tak se tam právě postavili šikovní mladíci jako živé sochy. Já bych tak nehybně opravdu nevydržela ani náhodou.
Zajímavá pozice, že?
A pak jsme se vypravili zpět to Zličína. Tam jsme si zašli do hypermarketu si koupit něco k večeři, kterou jsme si dali hned tam uprostřed všech možných občerstvení, všude bylo nabito jako vždy a ještě vám dlužím sdělení, že odpoledne se tam konala zábavná módní přehlídla s programem, prezentovaly tam své výrobky obchody, které jsou všude kolem. Manekýnky i manekýni byli krásní mladí lidé, ale ta muzika, to už není pro naše uši. Zpívala tam i nějaká dívčí skupina, jejich hlasy v tom rámusu muziky skoro zanikly. Ale měly úspěch.
A už jsme zase v herně, kde jsme shlédli celé finále. Hrál tam i náš Luky, ale tentokrát se mu moc nedařilo. Ještě jsem stačila se snachou obejít pár ochodů, ona je takový náš poradce přes módu i ceny, já si koupila dle její rady něco na sebe k mým blížícím se narozkám a už se jelo domů.
V herně jsem si vyfotila ceny, ale žádnou jsme domů tentokrát nevezli. Snad příště.
Š’tastně a v pořádku jsme se vrátili kolem osmé večer domů. Byl to krásný den a určitě si ho ještě někdy zopakujeme, pokud nám budou síly stačit a mladí budou zase tak vstřícní.