Lék na všechnu bolest asi neexistuje. Na zdravotní problémy jsou bylinky, v dalším případě léky atd., ale na bolest duše – to už je něco jiného.
Jako malé děti jsme se utíkaly ukrýt do maminčiny náruče, která nám pofoukala i to opravdové bebíčko, třeba rozbité koleno.
Později zase naopak. Když jsme měli problémy s láskou, tak s tím jsme za rodiči asi moc neběželi, ale svěřovali jsme se svými problémy spíš nějaké kamarádce. No a láska jako taková nám určitě spoustu bolesti dala, ale také nám mnohé pomohla vyřešit.
Byla-li to pak už láska, o které jsme si mysleli, že je na celý život, tak jsme měli z této lásky děti. Já si dovolím říct, že děti, pokud tu bolest nezpůsobili sami, tak byly lékem na bolest celého světa. Nejdříve jako malí svou roztomilostí, upřímností i láskou a později tím, že nám dělali radost.
Horší to bylo v době, když jsme měli velikou bolest v srdci třeba tím, že si manžel našel ještě jinou ženu. To lékem byla občas i sklenička nějakého alkoholu, i když v přiměřené míře, protože se tím otupí mysl a my si čekáme, že nám bude líp. K tomu třeba někdy pomohla i hudba a tanec, to je taky úžasný relax. Tedy, býval ještě v dobách mého mládí.
V dnešní době dokonce někteří mladí lidé, aby ukryli své problémy, začnou brát drogy a pak se z toho těžko dostávají ven. Já vím, je to opravdu těžké.
No a my, kteří už máme vnoučátka, nás vlastně už ani nic nemůže bolet. Tato naše zlatíčka jsou opravdu už lékem na všechnu naši bolest. Protože bolest těla, ta je už v těchto letech povinná, tak němu patří, s tím asi moc nenaděláme a bolest duše nám léči naše vnoučátka. Z toho, jak jsem je občas hlídala, když byla malá, z toho já dodnes žiji. Vzpomínám a je mi krásně. V současné době jsou už dospělí, i když ještě studují, ale také mají své kouzlo. Trošku jiné, ale krásné. A já jsem šťastná, že se máme. Tedy my, rodiče, děti a vnoučata.