Tuto píseň jsem si připomněla právě dnes, když jsem si uvědomila, jak jsme ještě nedávno s manželem chodili pěšky dvakrát denně do města i zpět. Nachodili jsme tak před třemi roky denně šest km i více. Kdeže ty loňské sněhy jsou.
Tento týden, jak jsem už psala, chodím na obstřiky, tak musím dolů do střediska pěšky a odtud dál pěšky do města, i kdybychom nic nekupovali, tak odtud jede autobus zpět a my bychom s manželem už asi nevyšlápli ten kopec k nám nahoru a pak ještě těch 63 schodů. Kopec je táhlý a dost strmý, při výšlapu nahoru funí i o hodně mladší.
Já nevím, ale tipuji, že jsme dnes ušli tak 2,5 – 3 km a měli jsme toho plné zuby. Dřív jsme chodívali pěšky i domů, do toho kopce, pak po schodech až nahoru a ještě jsme měli plné tašky. Když si to člověk uvědomí, tak je to docela kruté, ale nic s tím nenaděláme.
Jak přijdu domů, uklidím nákup, převléknu se, tak už sedím u kávy a jak jsem ráda, že si mohu sednout než začnu vařit. Dnes jsem ještě nakládala buřty, už to byla nějaká práce navíc a měla jsem toho plné zuby. Po obědě nutně musím odpočívat, abych mohla dál fungovat.
Taky jsem si říkala před vánočními svátky jak mne to už zmáhá všechno. Nejen úklid, ale i výzdoba, a třeba jen takové věšení záclon je záhul. Tedy pro mne. Tak jsem zvědavá, jak to budeme dlouho sami zvládat ten náš velký byt. Ale stěhovat se v tomto věku už taky není nic pro nás.
Co mi ještě nějak nevadí, tak jsou ruční práce. Mohu plést nebo háčkovat, ale také dělat opravy a drobné šití na šicím stroji. To mne dokonce všechno i baví. Tak už nechám toho stěžování si a jdu na to. Mám tady zase pár oprav od rodiny i od sousedky, tak jdu do toho.
Venku je vítr, že by psa nevyhnal, tak je doma přece jenom líp. Všem přeji hodně sil a pohodu.