Dnes jako každý jiný den jsme se s manželem ráno vydali do města, abychom koupili to nejnutnější, především chléb a brambory. Nebylo toho moc, proto jsme se ani dlouho nezdrželi, i když venku bylo celkem příjemně.
To však nemění nic na situaci, že manžel zase pajdal sotva vyšel z baráku a já si pro jistotu nalepila náplast na ten můj bolavý kříž. Jsem zvědavá, jestli to bude večer lepší, ale aspoň si neničím žaludek lékem.
Zpátky domů jsme šli jako vždy zase na autobus, u kterého stála i taková mladá pohledná žena, na které bylo vidět, že je těhotná. Měla takové menší roztomilé bříško, kraťasy, sympatická. Ale jen do té doby, než se projevila. Šla si koupit jízdenku k řidiči a chtěla dětský lístek. (?) Pan řidič se jí zeptal, jestli má dětskou průkazku, ale říkala, že nemá, tak měla smůlu. Stáli jsme při nastupování hned za ní, tak jsme oba s manželem zřetelně slyšeli, co řekla, než vyfičela ven. „Tak si polib pr…. ty pí.. jedna zas…á.“ Málem to se mnou švihlo a vypadala tak krásně a něžně.
V autobuse jsme si sedli a hned na sedačce za námi se usadili dva muži tak předdůchodového věku, z jednoho to táhlo hned po ránu. Probírali tuším nějaký fotbal a nejčastější slovo, které jsem slyšela, bylo „vole“ a „kráva“. V těchto letech mi to vůbec nepřišlo vtipné nebo samozřejmé.
Já už se nedivím ničemu. Jsme jiná generace, vše je uvolněné, ale na toto vyjadřování si asi opravdu už nezvyknu. Já, když někdy vypustím nějaké to sprostší slovo z úst, tak jen když jsem vzteklá, že mi něco nejde a hlavně někde v ústraní. Inu, vše se mění.
A jen takový malý dodatek ode mne, týkající se té mé sklerózy. Představte si, že jsem dnes našla při asi stopadesátém hledání tu plácačku. Myslela jsem, že padnu, tak ještě navíc oba asi vůbec nevidíme, protože jsme kolem ní chodili a chodili, visela si v předsíni na věšáčku a já si uvědomila, jak to vlastně všechno bylo a proč, tak jak to popisovala Ruženka. Hlavní je, že už nad tím nemusím přemýšlet.