Já myslím, že každý z nás byl někdy tzv. černou ovcí. Buďto si tak připadal sám, nebo tak byl označen okolím. Já sama jsem si připadala jako černá ovce taky. Bylo to v době, když mne můj první muž naučil kouřit. U nás v rodině se nekouřilo, jen já a později také můj mladší bratr. Kouřila jsem tajně tak, aby to naši nepoznali, tedy hlavně tatínek, maminka to tušila. Když šli chlapi kouřit ven, šla jsem jako s nimi, v kapse připravenou žvýkačku, aby to nebylo ze mne cítit. Nebyla jsem nějaká velká kuřačka, zkraje ne, to až později.
Pak jsem si připadala jako černá ovce v době, kdy jsem se byla nucena rozvést podruhé. Styděla jsem se, ale co jsem mohla dělat. Toto se u nás v rodině nevedlo, já byla průkopník. No, kdybych byla první v něčem pozitivním, nebo dobrém, ale v tomhle jsem se fakt necítila. I když na druhé straně jsem měla jednu známou, vlastně ji ještě mám, která je vdaná víc než padesát let, ale těch mužů, co vystřídala při tom, i když byla vdaná, to se nepočítalo.
Nakonec se však vše srovnalo, já už téměř třicet let nekouřím, s manželem jsme také víc jak třicet let a už to máme opravdu navěky, tak snad ta černá ovce už zešedivěla.
Ale ještě v jednom období jsem byla pořádnou černou ovcí. Bylo to po roce 1968, protože jsem nesouhlasila se vstupem vojsk, neměla jsem pak na růžích ustláno. To by jeden nevěřil, co takových pár lidí, semknutých v jedné straně dokáže, co všechno jsem nesměla a o co všechno jsem musela pěkně pokorně žádat. Ale také jsem se jen tak nedala a dovolila jsem si rebelovat v práci i na tak důležitém oddělení, kde jsem navzdory všemu mohla pracovat. No, dnes to vím, proč. Někdo tam zkrátka dělat musel, ne?
Ale i tohle vše nakonec dobře dopadlo, po roce 89 jsem dostala možnost zastávat i vedoucí funkci, což jsem zvládla a z tohoto postu jsem pak odcházela do důchodu.
Navzdory všemu ale ničeho nelituji. Je pravda to, co se říká. CO TĚ NEZABIJE, TO TĚ POSÍLÍ. Já jsem toho byla pravým důkazem a tak vězte, že ČERNÁ OVCE není vždy jen to špatné, co se vymyká všem pravidlům.