Je o nás známo, že chodíváme každý den nakupovat, hlavně také, abychom se trochu prošli za každého počasí. Ve většině obchodů, kam chodíme nás už, coby nerozlučnou dvojku znají, ale dokážeme pobavit i ty, kteří nás neznají.
Včera jsme byli nakupovat v marketu, já sleduji, co kde mají a manžel tam najednou přifrčí s krabičkou zmrzliny. Jednou jsem mu řekla, že místo bonboniéry si dám raději zmrzlinu a on mi chtěl určitě udělat radost. Nevzdorovala jsem. Už také vím, že máme v košíku vždy něco navíc a zjistím to většinou až u pokladny. Tentokrát měli blízko pokladny nějaká plyšová zvířátka. Manžel jedno vzal a zeptal se, jestli no nechci. Já se samozřejmě začala smát a slečna pokladní to vzala jako příležitost udělat kšeft a říkala, že takový lvíček jako plyšový mazlík do postele, proč ne? Tak jsem ji ujistila, že máme plyšových mazlíků – ježků doma spoustu, dokonce i v posteli. Vyndávám pak zboží na pás a znovu se musím doslova rozchechtat. Ani jsem nepostřehla, kdy dal manžel do košíku lahev becherovky. Slečna pokladní se ho snažila obhajovat, ale já jsem jí vysvětlila, že je ta becherovka vlastně pro mne, že si po těžkém jídle dávám za korunu z flašky a nedávno došla. Já se jen vždy divím, jak je manžel s některým zbožím rychlý a pohotový.
O tom, jak jsem kupovala manželovi pyžamo na zapřenou, jsem nedávno psala. Také jsem se zmínila o tom, že jsem tak rychle nakupovala, že jsem si zboží nezkontrolovala a vzala místo s dlouhým rukávem a nohavicemi, tak s krátkým. A co mi dalo práce, abych nějak zamaskovala moji tajnou cestu do města, abych mohla jít výjimečně sama.
Nedalo se svítit, musela jsem si v pondělí vymyslet další důvod, proč jít do města sama. Manžel byl u lékaře a já u kadeřnice. Ihned od ní jsem se rozběhla do města s ukrytým pyžamem v tašce, abych ho vyměnila. Paní prodavačka byla ochotná a i když nemohla najít potřebnou velikost, odběhla někam jinam, pyžamo přinesla, trošku jiné a lepší, já si doplatila a celá šťastná jak jsem to zvládla jsem šla na autobus. Až na zastávce mi došlo, že jsem se zase nepřesvědčila, jestli není to pyžamo náhodou to teplejší. No, naštěstí bylo tentokrát to správné.
Teď už zbývala taková maličkost. Šoupnout ho manželovi do skříně a čekat, co na to řekne, až to zjistí. Byla tady obava, že se bude vztekat, že už nic nepotřebuje a tak dále.
Manžel ale překvapil. Teprve včera si všiml, že má ve skříni nějaké nové pyžamo. Přišel za mnou s úsměvem na rtech, zdviženým ukazovákem a se slovy: „Co to tam mám za nové pyžamo?“ Teprve potom jsem mu vyprávěla celou anabázi s koupí toho pyžama, protože jedno vyhodil a nic nechtěl kupovat. Oba jsme se tomu nakonec zasmáli a já byla pochválena, protože se mu moc líbilo.
Tak vidíte, jak je někdy všechno jinak, než očekáváme. A je dobře, když jsme mile překvapeni, že?