Opět mi to nedá, abych se nezmínila o užitečnosti blogování. Už jsem psala o tom, co všechno mi to přináší, tedy nejen rozšiřování znalostí, poznávání zapadlých koutů naší vlasti, hodně nových receptů, těch opravdu vyzkoušených, ale hlavně nové lidi.
Našla jsem zde nové kamarádky, některé jsem poznala osobně, věřím, že na další setkání ještě přijde. Potřebuji-li se na něco zeptat, nemusím „gůglovat“, napíši článek a vím. Tak je to jednoduché.
V životě jsem třeba nedostala tolik gratulací, když mám narozeniny, dokonce už mi přišlo domů poštou i pár dárků nejen k narozeninám, ale i na vánoční svátky a těch ježků do sbírky, co mi poslaly mé milé blogerečky.
Musím ale pokračovat. Tím, že si píšeme komentáře, tak na ně ve většině případů navazuje dopisování prostřednictvím emailů, více se poznáváme a také poznáváme nové přátele. Tedy nejen v naší věkové kategorii, ale i jinde.
Prostřednictvím blogu jsem tak našla vlastně moji „adoptivní dcerku“, která je ve věku mých dětí, sama už maminku ztratila a je vlastně téměř věkově totožná s mou dcerkou, která mi kdysi zemřela. No, vlastně jsme se našly, píšeme si, posíláme si drobné maličkosti a hlavně, myslíme na sebe. Adoptovaly jsme se navzájem, já jsem její náhradní maminka a ona moje adoptivní dcerka. Mám fotky její i rodiny a ona zase moje. Je to krásné přátelství.
A asi před měsícem jsem si začala dopisovat s jednou dívkou, která by mohla být moje vnučka. Je to milé děvče, dobře vychované a poznala jsem ji prostřednictvím její maminky, se kterou jsem se poznala kde jinde, než na blogu. Ona se mne v prvním dopise ptala, jestli mi může tykat, nebo mi má vykat, nabídla jsem jí tykání a příští dopis mi přišel s adresou: Teta Libuška… No není to krásné? Vím, že jí psaní ode mne potěší a mne to také hodně obohacuje.
Proto nedám na blog dopustit a jsem ráda, že jsem všechny ty mé přátele taky našla. Moc děkuji všem.