Včera jsme s manželem byli na výletě, vyjeli jsme ráno před desátou hodinou a vrátili se tomů po dvanácti hodinách. Ano, až zase večer v deset. A kdepak jsme se toulali celý den? Opět v Praze! Naši mladí byli tak hodní, že nás ještě jednou vzali do Prahy, aby manžel dokončil to, co jsme posledně nestihli. Takže se jelo na Zličín a odtud jsme pak cestovali do centra.
Takových robotů je na Zličíně víc, je prý to docela zajímavé, když jsou v akci, ale tentokrát byli v klidu. Jednoho jsem si hned vyfotila.
A odtud na metro a rovnou do centra. Protože jsme přijeli po jedenácté hodině, tak jsme se vydali rovnou na oběd. Jeli jsme tam, kde už to známe a víme, jak vaří. Jeli jsme metrem na Jiřího z Poděbrad a tam hned je restaurace U Růžového sadu, doufám, že jsem to nespletla.
Trošku pozdě jsem si vzpomněla, že ji vyfotim, to už jsme byli na druhé straně. Vaří tam výborný hovězí guláš, tak jsme si ho dali oba dva, já hlavně proto, abych mohla manželovi přidat knedlíky.
Na té druhé straně naproti restaurace byly trhy. Bylo tam toho dost, samozřejmě jídlo a pití, nejvíc tam bylo stánků s vínem včetně burčáku, mně se líbily tyto perníčky, co jich tam bylo!
Ještě jsem si vyfotila něco z okolí, mraky vypadaly hrozivě, ale zima nebyla a ani jsme nezmokli.
A jelo se do Vršovic, správně tam, kde manžel za války bydlel s rodiči. Stále tam ještě tramvaj č. 22 nejezdí, tak jsme se vydali hledat náhradní autobusovou dopravu. Našli jsme ji po chvíli a nostalgické vzpomínky manžela mohou začít.
Takhle a ještě hůř to vypadalo v okolí „jeho“ domu, vytrhané koleje, samé díry kolem, a to prý tam má již 2.11. jezdit tramvaj, skoro to tak nevypadá.
Tady na tom místě v okolí manželova bydliště funguje od r. 1940 stále lékárna, je to až neuvěřitelné, ale manžel tvrdil, že tady byla už tenkrát.
Tady je ještě zepředu, ale zdi mají počmárané jako všude jinde.
Kousek dál je prodejna Bati, která prý tam byla i tenkrát, víc jak před sedmdesáti lety. Neuvěřitelné, ale můj pamětník to tvrdí, tak mu věřím.
A to je ON. Ten rohový dům, kde dřív manžel bydlel až nahoře. Bylo tam vidět, že celé hořejší patro je neobydlené, patrně se bude dům opravovat, jako ten vedle. Ten ještě posledně opravený nebyl. A taky dole úplně vlevo je prodejna Tescoma, která tam ještě před rokem nebyla.
Pak jsme se vydali jinou cestou dolů na tramvaj a manžel se chtěl podívat na stadion Bohemians, kde začínal hrát jako žák fotbal, který pořád miluje. A touto bránou chodil dovnitř. Tak jsem ho tam po těch letech vyfotila.
Když jsme popošli kousek dál směrem od hřiště k tramvaji, tak mne ještě upozornil, že i tato pošta tam byla min. od toho roku 1940, co tam bydlel. No, není to zrovna výstavní dům, ale funkční je, to bylo vidět.
Ale nedaleko bylo vidět, že se tam staré domy opravdu dávají do pořádku, líbil se mi ten veselý opravený, tak jsem si ho také vyblejskla.
Pak jsme jeli s přestupem kousek tramvají, abychom se podívali na Smetanovou nábřeží, které bylo plné lidí a opravdu tam po silnici jezdily pouze tramvaje a kola. Auta opravdu ne. Škoda, že jsem nestihla vyfotit starou tramvaj, ale opravdu tu hodně starou, kde stál ještě mezi dveřmi průvodčí. Krásné vzpomínky.
Odtud jsme se vydali pěšky na Václavské náměstí, abychom tam pak na stanici Můstek mohli jet metrem zpět na Zličín. Takovýchto obchůdků tam bylo všude opravdu až až a představte si, že všude byli lidé. Vůbec se mi včera celá Praha zdála až moc přelidněná, oproti poslední návštěvě určitě.
A opět jsme měli štěstí na živé sochy, kterých tam bylo víc. Toto je kousek před Václavákem, zaujalo mne, že byly sochy dvě a „strašily“ kolemjdoucí tím, že je chytaly. Zajímavé, že se nikdo nelekl.
A tady je další dvojice, zase v jiném provedení a přímo na Václavském náměstí.
A tam bylo také živo! Jsou tam totiž celých 14 dní Václavské slavnosti, lidé divte se, u každého stánku si někdo něco kupoval, ať to byly suvenýry nebo jídlo. A opravdu nic levného.
Pak už jsme šli opravdu na metro, ušli jsme opravdu hezký kus cesty, samozřejmě jsme si museli na chvíli odpočinout, ale i tak stačilo. Nastoupili jsme na Můstku na metro a jeli až na konečnou, opět do Zličína. Tam hrál vnuk finále a tak jsme seděli a fandili a drželi palečky.
A jak to dopadlo? Dobře, hrálo víc jak stovka bowlingářů a Luky skončil na krásném 6. místě, toje poslední místo, za které bere ještě nějaké korunky. Bylo to jen pět set, ale každá koruna se počítá. Tady jsem stačila vyfotit už jenom to, jak si bere navíc ještě zlatou kuželku, jako každý z TOP desítky. Už jich má taky doma „pár“.
Tak. A to je z včerejšího výletu všechno.
Vlastně ještě ne. Chtěli bychom poděkovat synovi, snaše i vnukovi za to, že nás vzali sebou na výlet, který jsme si krásně užili, hlavně manžel byl moc spokojený, i když unavený. Tak ještě jednou: MOC DĚKUJEME,!