Dnes po obědě přijela návštěva. Dcera s vnukem a jejich jorkšírkou Pegginkou. Vnuk, který už je vlastně jediný, který chodí ještě do školy, kde dostává vysvědčení, tak ho přijel ukázat, i když jsme věděli, co nás čeká. Vyznamenání to tentokrát nebylo, protože bylo víc dvojek jak jedniček, ale trojka žádná, což si myslím, že na vysvědčení z kvinty gymnázia a navíc u kluka, zamilovaného kluka, že to není vůbec špatný.
Dostal od nás „všimné“, nebo jak té odměně říct, jako vždy. Dostal také pochvalu ředitele školy „za celoroční práci v pěveckém sboru školy, za příkladnou reprezentaci školy a za vytvoření webové aplikace pro přihlašování k volitelným předmětům“. A to prý ještě není všechno, říkal vnuk.
Také se ještě ke konci školního roku přihlásil do soutěže v psaní všemi deseti (psaní na stroji) a skončil na krásném 2. místě. I když se vlastně nikdy na stroji psát neučil, zvládl to sám a docela mu to jde. Měl 358 čistých úhozů a byl jen 6 úhozů za prvním.
Jo, kde jsou ty časy, když jsem se já učila psát na stroji naslepo a na státní zkoušku nám tenkrát stačilo 360 úhozů na jedničku, ale na jakých strojích, to je opravdu rozdíl. Dnes je to někde úplně jinde.
Dcera pak musela na pár hodin s vnukem odjet a Pegginku nám tady nechali na hlídání, že se pro ni večer vrátí. Ani neplakala, klidně si spinkala na gauči.
Je vidět, že jí i u nás nic nechybí a klidně tady počká na paničku. Ano, tady na tom gauči panička seděla, než odešla. Tak čeká, ale nepláče a papá.