Včera jsme byli s manželem pozváni na slavnostní předání vysvědčení absolventů Gymnázia TGM u nás v Litvínově. Samozřejmě proto, že byl mezi nimi náš vnuk. Zatím se tady takové slavnostní předávání nekonalo, aspoň o tom nevíme, tak jsme byli zvědavi.
Slavnostní předání se konalo v našem Valdštejnském zámku v obřadní síni. Tam jsem také ještě neměla možnost nakouknout, tak jsme byli zvědavi a já šla, jak jinak, než vybavena fotoaparátem. Vzbudili jsme poprask už při vstupu. Syn, snacha, vnučka a druhá babička už tam byli a v družném rozhovoru s kantory a nějakým panem fotografem. Na jednoho studenta kdyby přišlo vždy jako doprovod šest lidí, asi bychom se tam nevešli, ale „Hujerovic“ naštěstí byli jen jedni. Je to malá obřadní síň, byly tam židle jen ve třech řadách asi po deseti, tuším.
Vzala jsem tedy foťák a pro jistotu jsem se ještě zeptala pana fotografa, jestli si to tam také mohu vyfotit, abych to mohla dát na blog. Docela evidentně se divil a zkoumal, jestli si „babka“ nedělá legraci. Nedělala, tak jsem šla na to.
První, koho jsem viděla u stolečku byl pan ředitel gymnázia v rozhovoru s druhou babičkou Lukyho. Jasný, znají se, tak si museli popovídat.
Také se mi líbil lustr a je tady vidět, že to není opravdu jen tak obyčejná místnost.
Pak jsem šla vyfotit předpokoj a nebyl to opravdu úmysl, ale tam v koutku někdo seděl tak sám. Byl to můj vnuk a kdoví, co se mu honilo hlavou, asi mu také bylo líto, že něco končí.
Tak krásně vyzdobené to měli, na stole i drobné dárečky od sponzorů pro studenty, kteří udělali něco navíc pro školu. A jen tak mimochodem. Mezi těmi pár jedinci byl i můj vnuk.
Mladí prchli jinam, myslím syna, snachu i vnučku, tak jsem vyfotila aspoň druhou babičku s mým mužem. Už je roky vdova, tak jí vždy říkám, když se sejdeme, že jí na chvíli půjčím svého manžela. Zato se na mne usmívala.
Bylo to všechno tak rychlé, že jsem nestíhala, vlastně ne, mám hrozně pomalý foťák. Než najel obrázek, tak byl vnuk otočený zády. Dobře je vidět jen jeho třídní profesorka. Právě mu blahopřeje náš starosta.
A zase je ho vidět jen kouosek. Ale co, aspoň něco, ne?
Tady je dobře vidět náš starosta a senátor, který má právě řeč, s třídní oktávy.
A aspoň ještě pohled na studenty, pardon, už absolventy, jak to krásně řekl pan ředitel školy, kterého jsem vůbec nestihla vyfotit. Byla jsem ve druhé řadě a pořád před ním někdo clonil.
A takhle to končí. Na památku mají celé tablo včetně pana ředitele a své milované třídní.
Bylo to dojemné a krásné zakončení osmiletého studia. V závěrečné řeči třídní profesorky bylo znát, že i jí za těch osm let studenti přirostli k srdíčku a určitě se budou potkávat dál aspoň na školních srazech.
Přeji všem hodně štěstí do života a do dalšího studia!