Dnes nebudu výjimečně psát o nemocech, hlavně tedy těch mých, ale jdu na to z úplně jiného konce.
Ráno jsme s manželem vyrazili jako vždy nakupovat, tentokrát do supermarketu. Ne, že bychom toho chtěli kvanta, to neuneseme, ale ode dneška tam byly akce, tak tam byl vozík na vozíku.
Zpátky chodíme kolem jedné pohřební služby a pan majitel nás pozdravil. Sice jsme se tomu zasmáli, že asi v nás vidí své budoucí kšefty, ale pak jsem si uvědomila, že pána od vidění opravdu znám.
Pak manžel hledal v peněžence drobné před jedním obchodem a zjistil, že zase někomu čmajznul vozík. Poznal to podle toho, že měl jiný žeton. Naštěstí to bylo určitě hned na začátku, když ve vozíku buďto nebylo nic, nebo jen jedna věc, kterou měli stejnou.
No, kdyby to bylo prvně, ale on je na to odborník. Já s vozíkem nejezdím, jen nakládám tam, kde je manžel, ale jednou jsme takhle dojeli až k pokladně asi s kilem banánů. No, nechali jsme je tam, ale určitě je někdo pak hledal.
Je už to déle, co jsme do vozíku dávali tenkrát nějaké ryby, tuším, že zavináče. U pokladny jsme si vyložili zboží a hledali ryby. Ty na sebe nenechaly dlouho čekat. Asi dva lidi před námi byl pán, který říkal pokladní, že ty ryby nechce, že nejsou jeho a nevěděl, jak se mu tam dostaly. No, přiznávám, ani jsme nemukali a venku jsme se pak dusili smíchem. Tak na záměnu vozíků – to ano, to jsme experti.
A když je to dnes na takovou veselou notečku, tak mi to nedá a přidám jeden vtip, který mne při čtení dostal tak, že mi tekly slzy smíchem. Snad se zasmějete i vy.
Takhle se ráno doma probudí jeden fotřík, v hlavě buší permoníci, v ústech jak v torbě na zmije. Otevře oko a na nočním stolku dva aspiriny a sklenice vody. Posadí se a vidí na židli vyžehlenou košili, kravatu, kalhoty, vedle stojí nablýskané boty. Nahoře leží cedulka: „Miláčku, snídani máš na stole, jela jsem nakupovat. Miluji tě!“ Tak se oblékne, jde do kuchyně a na stole slanina s vejci, čerstvě upečené rohlíky a noviny vedle talíře. Jeho syn snídá, tak se ho ptá: „Co se tady, proboha, stalo?“ „Přišel jsi domů ve tři ráno, ožralý na plech a vůbec jsi nevěděl, co děláš. Vyvrátil jsi dveře, rozbil židli, zvracel v předsíni a udělal sis monokl o roh stolu.“ „No, ale to nedává žádný smysl!“ Proč mám připravenou snídani a to všechno?“ „Jo tohle? To když tě máma odvlekla do koupelny a snažila se tě svléknout, tak jsi jí řekl: „Ruce pryč, dámo, jsem šťastně ženatý!“
Tak krásný jarní den všem! U nás je nádherně, ale víc chodit nezvládám.