Poupě – květ – kytice – rozkvetlá zahrada – rozkvetlá louka. Ano, to všechno mne napadne při vyslovení slova květ.
Ale také řeknu-li poupě, dovedu si představit mláďátka všeho druhu. Jak právě narozená zvířátka, tak hlavně pak lidské mláďátko – tedy děťátko, nejen naše, ale jakékoliv. Včera jsem zase slyšela ve zprávách, že nějaká osoba, které bych nikdy neřekla matka – odložila právě narozené poupátko – ještě nerozvitý květ někde na záchodě. Přitom dnes už jsou takové možnosti! Takové osobě bych toto dítě už NIKDY nedala, ani neukázala a trest by měl být také větší, než je nyní.
Ale vrátím-li se k tématu květ – jako takovému – tak je pravda, že někdy stačí udělat velkou radost opravdu jen jeden květ. Já měla naposledy tyto krásné pocity radosti tento týden v nemocnici, když jsem od mého vnuka, když přišel na návštěvu, dostala jeden květ – gerberu, kterou mám stále doma ve váze.
Vlastně je to tak, že celým životem nás provází celé kytice krásných květů. Když se to malé lidské poupátko narodí, maminka dostává od tatínka květiny. To je ale teprve začátek a pak ty kytky jdou s námi dál. Dívky jich dostávají víc, ale i kluci a chlapi mívají občas z květiny radost. Určitě nesmí kytice chybět třeba za maturitu, promoci, samozřejmě na svatbě nebo k různým výročím a narozeninám.
Život tedy s kytkou nebo květem začíná, ale také končí. To už pak jsou ty kytice trochu jiné složením, ale určitě také darované s láskou.
Přeji tedy všem, aby měli ještě hodně radosti z darovaných květů, třeba jen tak z lásky, nemusí to být zrovna k něčemu nebo za něco. A těm poupátkům všeho druhu aby rostla do krásy a měla krásný život.
Všem aspoň jednu vitruální jarní květinku – narcisku.