Bohužel, je to tak. V neděli jsem tady psala, jak bylo vše téměř v pohodě, ale ouha – nebylo! Sice jsem zvládla uvařit i návštěvu, těšila se na to, že bude v pondělí klid, že budu hlavně odpočívat. Dělala jsem svíčkovou a ani jsem se neohnula k troubě. Manžel musel vyndavat pekáč, abych se koukla, jak je svíčková na tom! To jsem teprve viděla, jak je nešikovný a bála jsem se, aby se nespálil, měl už namále.
Když jsem se totiž včera probudila, byla jsem zase na tom hůř, bylo mi zle, skoro nešlo ani chodit. Zvýšila jsem ráno tedy dávku léků, v poledne jsem si vzala další, ležela se suchým teplem na zádech – hodinu. Když jsem vstala – to bylo snad ještě horší. No, na stupnici bolesti od 1 do 10 to byla tak devítka, zrovna jako v pátek. Konstatovala jsem, že je úplně jedno, zda pomalu něco dělám, nebo ležím. Bolest stejná.
Neviděla jsem tedy jinou možnost. Zavolala jsem synovi, vlastně snaše a ti okamžitě přijeli a frčeli se mnou na pohotovost. Dostala jsem injekci na bolest, řekla jsem si o koňskou dávku, ale o mnoho lepší to nebylo ani potom.
Ráno jsem tedy za vydatné pomoci manžela jela za mou praktickou lékařkou, protože na neurologii mají odpolední a také se musím napřed objednat.
Moje paní doktorka mi dala 2 v 1, tedy ještě něco navíc, ještě předepsala pro jistotu čípky, kdybych potřebovala později a teď budu zkoušet ještě volat tu neurologii. Už ale vidím, jak mne žene paní dr. do nemocnice na infuze.
No, právě proto píši, kdybych se tu náhodou delší dobu ani na chvilku nevyskytla, tak aby bylo jasno.
Já ale věřím, že bude zase dobře, já se jen tak nedám. I když momentálně mám zaťaté zuby.