Včera mne volala vnučka jedné mé bývalé sousedky, kamarádky, která se odstěhovala poblíž Dobříše. Lucka mne požádala, jestli bych jí a jejímu manželovi dnes šla koupit lístky na hokej. Naši hokejisté se letos dostali do play off a tak je vyprodáno. Lucka bydlí v Bechyni a se svým manželem jsou velcí fandové hokeje.
Lístky se měly dnes prodávat na zimním stadionu od 8,30 hodin. Samozřejmě jsem slíbila, že tam půjdu.
Tak jsem se vydala hned ráno po osmé hodině na stadion. Ještě štěstí, že jsem se podívala na teploměr, protože navzdory tomu, že svítilo sluníčko, bylo venku -4 st. Protože jsem nevěděla, jak bude dlouhá fronta, manžel mne varoval, vytáhla jsem ještě teplejší zimní boty i kabát, vzala si i rukavice. To teď předbíhám, ale jak já byla ráda, že jsem se pořádně oblékla, nejen, že mrzlo až to praštělo, ale foukal také studený vítr.
Bohužel až po cestě mne napadlo, že jsem si mohla vzít sebou fotoaparát a trošku tu moji procházku zdokumentovat, jak to krásně dělá Otavínka. Ale aspoň jsem počítala kroky. Vytáhla jsem tedy mobil a něco po cestě nafotila.
Pár metrů od domu máme večerku, takže není problém, když něco zapomenu koupit.
To už je cesta na stadion. Na jedné straně sluníčko, já šla po zasněženém a zamrzlém chodníku.
A už jsem ve frontě. Ono to tak nevypadá, ale fronta byla 2 x zatočená kolem toho auta a já se snažila vyfotit aspoň částečně náš zimní stadion, které nese jméno našeho rodáka, který uměl.
Až jsem vystála frontu a koupila lístky, tak jsem se vrátila ještě vyfotit toto propagační auto. Je krásné, že?
Ve frontě jsem stála necelé půl hodiny, což ještě šlo, postupovali jsme celkem rychle, ale k sezení lístky? Asi jsem vypadala naivně, když jsem se ptala, prý snad vůbec nebyly, paní pokladní říkala pánovi přede mnou, že tam lidé byli snad od tří hodin ráno. No na stání tam pán, který byl mezi prvními byl prý už od 6,30 hod. Já byla ráda, že jsem to vydržela (také jsem se ráno „posilnila“ lékem na tu moji páteř) a že udělám Lucince radost. Předání proběhne zítra, přijede si pro lístky k nám, přece jen ví, kde dříve bydlela její babička, i když to tenkrát ještě nebyla na světě.
Tak jsem spokojená a ne zmrzlá šla zpět. Ještě dodám, že to opravdu není daleko, napočítala jsem cca 1800 kroků tam i zpět.
Tak a jdu zpět. Po té cestě doleva.
Směrem doprava, kam jsem tady fotila, je konečná tramvaje a supermarket Billa. Také se touto cestou dostaneme ke známému Koldomu.
Zase po klouzavém chodníku zpět. Ty paneláky v dáli, ty jsou už blízko mého domova, ale v paneláku nebydlíme.
„Náš“ chodník je čistý, ještě pár kroků a jsem doma!
Doma jsem poslala Lucince zprávu, že je úkol splněn a z té její odpovědi byla cítit úžasná radost, až mne to dojalo. Bylo mi moc dobře, že jsem jí mohla tu radost udělat.