Jako malé dítě jsem určitě ráda dostávala dárky, samozřejmě i později, ale přistihla jsem se, že v poslední době mi dělá čím dál větší radost to, když mohu sama někoho podarovat – aspoň maličkostí.
A nemusí to být vždy rodina, ale i jiní, kteří mi nějakým způsobem přirostli k srdíčku. Zjistila jsem, že mne to nabíjí energií a s chutí se pustím do dalšího vymýšlení, jak někoho potěšit.
Tím, že se má rodina rozrostla v poslední době i o tu blogerskou, mám stále dost energie na rozdávání.
V pondělí bude mít jubileum moje sousedka, se kterou si navzájem „vypomáháme“ v případě, že něco doma chybí, mám i klíče od jejich bytu, abych mohla zalévat kytičky, když jsou na chaloupce.
Určitě netřeba dodávat o jaké jubileum se jedná.
Brzy také bude mít významné narozeniny žena, se kterou vlastně příbuzné nejsme, ale ona patří do rodiny mé snachy. A druhá babička jezdí za synem, tedy i za ní a dostala jsem za úkol pro ni uplést – hádejte co – ano, správně, ponožky. Už jsem tam u nich opletla snad celou rodinu, ale nic nevydrží věčně, že? Tak jsem si řekla, že nebude škodit, že udělám ještě jedny za sebe, aby jí chvíli vydržely.
Takto krásně jsem je zabalila a i s přáníčkem pošlu.
Určitě to znáte sami, ostatně i já jsem už dostala od mé blogerské rodiny spoustu krásných dárků, takže vím, že je nás tady dost.
Tak a už přemýšlím, čím a komu udělám radost příště. Aha, už vím 